Malá mořská víla příběh z hlubiny. V jednom moři čistém jak obloha žila maličká víla se srdcem nepokojně zvědavým, zvláště, když v se v příboji dotkla země a zahlédla prince.

V příboji se dotkla země

 Už asi těžko někdo najde zpět cestu po které vykročila malá víla z hlubin moří na pevnou zem.
V kterém moři že asi se to vše stalo? Kde se asi zrodila ona víla krásnější slunce, jejíž prameny vlasů zářily oblohou a tělo štíhlé, průhledné jako mořská vlna se ovinulo kolem mysli prince?
Bylo - nebylo: tak začínají pohádky. Tudy asi nejspíš vede i pěšinka do této vyprávěnky.
Byla nebo nebyla? Dávno tomu...
...v jednom moři čistém jak obloha žila maličká víla se srdcem nepokojně zvědavým, zvláště, když v se v příboji dotkla země a zahlédla prince.
Očaroval jí, protože byl úplně jiný než svět ve kterém dosud žila.
Říci to po lidském, byl to člověk z masa a kostí. Jeho tělo mělo určitě nádech barvy skořice a písku. Zakrýval ho hábitem látek, které svítily jinak než svět, který ji obklopoval.

Do tmavých hlubin moře

A nejspíš si zpíval. Píseň měl jinou, v tóninách, které nezpívaly ani její družky, ani vítr, který si s nimi hrával na honěnou.
Proto se zamilovala. Vystoupila z vln a zaprodala svou nevinou krásu.

Každý krok učiněný po zemi jí byl bolestným řezem do křehkého těla a byl jí odňat i hlas. Jen oči měly právo hovořit. Člověk ale opravdu neumí naslouchat víc než hlasu. Může být falešný, zrádný. Má výhodu, že zní.
Proto princ nikdy nepřečetl z očí své maličké víly co vlastně ukrývalo její srdce za dar.

Vyměnil je za okázalý proslov, který mu byl vystaven na odiv.
Tak zraněná víla opět vklouzla do tmavých hlubin moře. Jako pěna ušpiněná dotykem člověka.
Už je tomu tolik let co se pověst vypráví.

Kdo ví. Třeba znovu časem získala zpět svou nebývalou krásu. Jenomže, tu objeví teprve až ten kdo se naučí rozumět moři.

Andersen pohádka video celý film.     Klikněte zde pro film!