To se voda slila do hlubiny, hloub, kam slunce nemělo moc vstoupit (obrázek z Corse) |
....tak tohle se stalo dávno, hooodně dávno; když zem byla s nebesy jediný,
nekonečný oceán. Svět byl nekonečný a hluboký, plný tmy.
I vstoupilo Slunce a rozhlédlo se.
Nevidělo nic než tmu. Začalo jí nabírat do svých paprsků a trhalo jí jako hustý šál.
Brzy se na zemi objevila díra.
To se voda slila do hlubiny, hloub, kam slunce nemělo moc vstoupit.
Voda, to byly studené, neklidné kadeře matky Země, zakleté v té tmě.
Teplé slunce jí probouzelo vřelými doteky, snímalo z ní tíž hlubiny a ona se mu odměnila tím, že začala kvést do krásy.
Tak začala žít.
Jenomže nebesa se nikdy nesmířila, že by měla opustit klín země, proto vždy když se slunce překutálí i oni sestoupí do hlubin vod, které zbývají.
Ráno je opouštějí, aby slunce nesebralo i ten zbytek vod.