 |
| Jelen |
Všichni ho měli rádi, protože byl laskavý, hodný a slušně vychovaný.
Jednou se ale do lesa zatoulal kluk z města jménem Smolíček: to proto že se mu odmalička lepila ve městě kde bydlel smůla na paty.
Byl rozpustilý a kam šlápl tam nerostla ani tráva. To proto, že dosud kolem něho bylo všechno šedivé a smutné.
Také všechna zvířátka se před ním hned schovala. Dokonce i hvězdičky na obloze. I měsíc zašel za šedé mraky.
Jediný jelen, důvěřivý a laskavý Zlatoparoháček se mu odvážil vstoupit do cesty a oslovit ho.
"Ahoj, kluku, Smolíčku smolíčkovatý. Ty ale vypadáš!
"Neplakej;" utěšoval ho, protože viděl, že Smolíček vlastně pláče, že je mu smutno a že je sám.
"Víš co? Povozím tě lesem a když budeš hezky potichu ukážu ti plno kamarádů"
Smolíčkovi se zatřpytilo v očích: To by rád.
Vyšplhal se na jelenovo hřbet a vydali se spolu houštinou.
Panečku! Z jelenovo hřbetu bylo vidět věcí!
Za chvilku zahlédl i zvědavě vykukující zvířátka, protože jak jelen šel, jeho zlaté parohy vycházely tmou co sluneční paprsky.
"Svítá! " říkali si zvířátka.
Tak Smolíček poznal probouzející se les. Panečku, to byla jiná krása než když přišel do jeho temné hlubiny a bál se, že zabloudil.
Od té doby rád chodil do lesa za svým jelenem Zlatoparoháčkem.
Tak si o tom všichni v lese dodnes vypravují.
