Byl kdysi kdesi jeden starý, prastarý dům, který už hodně moc pamatoval. A ten dům mi vypravoval, že v něm bydleli človíček s človíčkem...
 |
| Jen tady bylo podivné ticho... |
Byli to vůbec človíčkové?
Sám dům nevěděl. Pamatoval si jenom jejich tváře, které hledívaly okýnkem, které bylo jenom pár kroků nad chodníkem.
Zatímco stařičký dům rád svými okenicemi sledoval rej ulice a občas otevřel svá ústa co dveře, aby někoho vpustil odpočinout si, umýt se, najíst; Rád se díval do spokojených tváří stejně jako poslouchal křik dětí, jejich dupot a zlobení, které neubližovalo, ale ukazovalo, že děti jsou zdravé a hravé.
Jenom ty tváře z podsklepení....
Už je to dávno, sám pomalu zapomíná jak jednou zadrnčel pod okny šedý, ušmudlaný povoz a z něho vystoupili lidé. Byly to ty tváře?
A byl tenkrát ten povoz šedivý?
Snad ani nebyl, snad ve vzpomínkách obrostl šedí stejně jako ti lidé co se propadli. Kam?
Do těch vystrašených tváří?
Bylo to jenom pár uzlíčků co si vyndali, když se vedli za ruce a vstupovali do komůrky, kterou si vyvolili.
Od té doby marně čekal na zvuky.
Kolem v domě slýchával pořád něco nového: Smích, pláč, zpěv....
Jen tady bylo podivné ticho. jen takové divné šustění, jako když běhá mravenčení po těle....
Časem si na sebe zvykly- dům i ustrašené tváře za oknem.
Po čase, kdy už byl dům natolik starý, že už mu stářím opadávala nejen omítka co kůže, ale začalo se "lámat" zdivo, rozhodli se radní, že mu pomůžou na věčnost.
Všem lidem v domě dali nové bydlení a tak dům spokojeně znavený uzavřel své okenice, svá ústa zvaná vrata a poddal se osudu.
jenom jedno tajemství si vzal s sebou: Dvě ustrašené tváře nalepené na okýnko pár kroků nad chodníkem proměněné v Duchy.
Rozpustily se v sutinách?
Nebo putují věčností a občas vlezou do dalších domů?
Kdo ví?
