Kámen...velký a na svahu to je údiv i úsměv |
abych neviděl krásu, abych nezamilovával se stále, když vedle sebe člověka a ženu mám do konce svých časů, nos též mám zacpaný, abych vůně lidství a kouře čadícího z mašin nablýskaných necítil, vzdal jsem se rozumu a pravdy, abych kritikou jak parní buchar nezničil třeba to, co pochopeno zcela nebylo. A tak zůstala jen cesta skřivánků, kteří před sebou zadýchaní tlačí oblaka plná touhy a bez vyznání do jednoho z hrobů uléhají, jak klokanice mláděti do vaku.
Kámen a úsměv.