 |
| Malé srnče ukryté v trávě |
Táto, proč tak rád chodíš na vandry?"
"Chceš-li to pochopit musel bys jít se mnou." povídá taťka svému synáčkovi. A ten se nemohl potom dočkat pátku, až s taťkou vyrazí.
Maminku nechají doma. Kdo by jim vypral a upekl něco dobrého a uklidil po nich?
Konečně je tu pátek! honem s taťkou sbalit svůj malý báglíček, dát mamce pusu a už s tátou držet dlouhý krok na nádraží. Spěchají, protože kamarádi už čekají. Bude první letošní potlach.
Než přijel vlak stihl se seznámit náš malý trempík se všemi taťkovými kamarády.
"Jedeš prvně?"
"Prvně."
"A nebojíš se?"
"Kdepak. Taťka povídal, že poznám proč tak rád jezdí na vandr"
Divil se, proč se kamarádi usmívají. Však poznají, že už je také velký!
jedno ho ale mrzelo. Mezi kamarády bylo také pár kamarádek, které se podobaly mamince. Najednou se mu zastesklo, že ji nechali doma samotnou. Třeba by se ale bála ona.
A už tu byla lokálka do které se všichni usadili; lokálka zahoukla a hned se jelo. To bylo príma! Trempík pozoroval živě míhající se krajinu a byl na všechno zvědavý. Dospěláci ho utěšovali, že se všechno dozví postupně.
Lokálka se ozvala:"Zastávka na znamení, pro výstup stiskněte tlačítko."
Velký kamarád stihl tlačítko a všichni vystoupili na opuštěném a smutném nádraží.
Takhle že se začíná ten krásný vandr?
A to malý trempík nevěděl, že všechno teprve teď začalo. Lidé si vzali své báglíky na záda, také trempíkovi dal taťka jeho na zádíčka a dali se polní cestou vpřed. Před nimi jen velikánská louka z jedné strany, pastvina s krávami z druhé strany a v dáli les. prý je tam i rybník, kde se budou moci v tom horku vykoupat. Ale toho trempík neviděl, protože byl nejmenší a na vandru byl poprvé.
"Ach joo" vzdychl si po chvíli. "Co na tomhle taťka vidí krásného? Ještě že nešla mamina. Také by jí akorát bolely nohy."
Ale taťka ho utišoval ukazujíc kolem...."Vidíš? Vzlétl drozd. A tamhle poletuje káně, čeká na myš... představ si, že jí z té dálky vidí sotva se mihne z nory. A tady, podívej co je v té louži pulců; to bude žabiček. Ten mrak nad námi je skoro jako děda mráz, podívej na ty vousy. A už jsi uviděl jak se sluníčko směje? Brzy si ten mrak přitáhne a schová se nám..."
Než se při tom rozhlížení trempík nadál byli u rybníku. "A teď se rozcvičit, ať nejsme uřícení a hajdy do vody" zvolali všichni a jen co uložili bágly a svlékli se pospíchali do rybníku.
Trempík se sice bál rybníku, vůbec se nepodobal vodě na koupališti, měl zelené břehy: Co když tam bude vodník? Ale taťka ho lákal "Přeci jsi správný tramp!" a všichni se mu kolem začali smát.
Co dělat. opatrně strčil do vody jednu, druhou nohu; to už hop taťka vzal za ruce a zatočil s ním jako na koupališti "Vyplašíme vodníky! " zvolal, když se voda rozstříkla kolkolem. A trempíka hned strach přešel . S tátou se nebojí ničeho! "Vodníku, s tátou tě přepereme!"
A hned se dal do čvachtání s ostatními. Je čas se naučit plavat jako velký.
Ve vodě se mu zalíbilo, že se mu nechtělo ani ven zatímco kamarádky tatínka volaly na svačinu. jako by tu byla maminka.
jenomže hlad je hlad a trempík dostal docela velký. naposledy snědl tatranku ve vlaku a vody se napil na cestě.
Tak se trempík nechal přemluvit,chopil se pořádného krajíce a ...jenom pár ukousnutí a vzal si ho spánek.
Co se mu zdálo? Přišla první pohádka, ta vodnická.
Sluníčko na obloze se najednou proměnilo ve zlatého děda Vševěda a ponořilo se do rybníka, aby si také zaplavalo. Mrklo na trempíka: "Pojď si do vody se mnou hrát!" A hned se proměnilo ve zlatý míč.
V tu chvíli se z hlubin vynořil vodník a slunce chytil do svých zelených dlaní z nichž mu na prstech trčely zelené drápy jako hřebíky.
"Pozor! Vždyť ten míč propíchneš!" zavolal statečně trempík.
Vodník se smál. "Tenhle míč se nepropíchne, koukej." a schválně začal do míče píchat.
Míč nic. Jen se na jeho zlaté hlavě objevily zelené modřinky velké jako špendlíkové hlavičky.
" To se nedělá. " pokračoval trempík v obraně zlatého míče a vrhl se na vodníka, aby mu ho vytrhl.
najednou se nad oběma objevil šedý mrak, který vypadal jako zamračený děda a začal plakat, že mu vodník ukradl sluníčko.
Vodníci ale mají rádi vodu. Také náš vodník hned začal chytat dešové kapky do svého květovaného hrnku pro něhož se honem ponořil, aby jí měl v rybníku zásobu. Byl nejvyšší čas. Sluníčko totiž nemělo vůbec zlatou barvu.
Jakmile vodník slunce upustil hned si pro něj sáhl mráček a celý se radostí rozzářil. Očistil sluníčko a to už zase bylo proměněné v laskavého děda Vševěda.
Vodník se smutně rozhlédl. Najednou si neměl s kým hrát. Děd vševěd mu moudře odpověděl "když si s námi budeš chtít příště hrát můžeš si se mnou a trempíkem házet po vlnkách co se ti na hladině prohání" a vydal se s mraky za obzor.
Trempík se probudil. Byl nejvyšší čas. U taťky na zádech kráčel s ostatními na osadu. Čekají je nová dobrodružství....
....tak snad někdy příště Ahoj u dalších pokračování
