Indiánský totem a tramping - pokračování pohádky pro malého trempíka

Totem v Kanadě

 II.

 Konečně je před nimi les a před ním osada dřevěných domečků- srubů - jak trempíka uvedl tatínek do obrazu. "Jsme doma." konstatoval poté.

Také všichni velcí i malí kamarádi s kamarádkami jakoby si oddechli po půldenním putování. Rozeběhli se do svých srubů, kdo neměl srub do stavění stanů a trempík měl čas se rozhlédnout po okolí. nejvíc ho zaujalo něco hodně velikého co stálo s pomalovanou tváří u ohniště. 

"Strašidlo?!" udiveně se zastavil jako přičarovaný na místě a prohlížel si ten divný strom, který neměl korunu, ale podmračenou tvář.

Indián? Kde se tu vzal? honilo se mu hlavou, ale sáhnout si na něho nedokázal, i když viděl, že má ruce přirostlé k tělu a také nohy má vpletené do kmenu. O to víc má na sobě ornamentů- obrázků jak říká maminka, když doma vyšívá či vyplétá podobné obrázky.

Chtělo se mu  toho velikého tvora ze dřeva zeptat kdo je, ale s bídou ho oslovil- po trampsku jak ho učil tatínek. "Ahoj".

Ten veliký tvor nic. Trempíkovi se ale zazdálo, že se spíš pousmál než tak zle mračil. Asi mu mluvení nejde, asi je začarovaný.

 Rozběhl se za tatínkem do srubu. Ten zatím rovnal věci a chystal večeři na malém vařiči, který trempík neznal. "Tomu se říká plynový vařič, zvědavečku. Ale na tohle musíš dát veliký pozor, to zatím můžu obsluhovat jenom já" zdůraznil odpověď.

"Pojď se opláchnout, najíme se a půjdeme připravovat oheň na večer. Budeme mít veliký táborák, že jsme zase zpět. Bude se ti líbit," dodal

"Tatí, a kdo je ten veliký pán celý dřevěný co je u ohniště?" zvědavě se zeptal trempík.

" To je náš indiánský totem. Chrání nám osadu, když tu nejsme i když tu jsme. Je to duch starých indiánů. Jednou ti o nich budu vyprávět."

"A kdy? 

" Třeba začneme dnes večer, když budeš hodný. A teď se jdeme umýt."

Trempík poslušně kývl těšící se nejen na totem, oheň, ale i povídání o indiánech.

Indiánské obydlí

Tedy, to mytí nebylo zprvu příjemné. Tatínek ho dovedl k tůňce,u malého potůčku která byla upravena kovovým umyvadlem a voda v ní byla proti té domácí, z kohoutku, studenější. Ale když viděl hrdinného taťku začal se po něm opičit.

Umyli se, najedli, uklidili po sobě, a jen co stihli s ostatními nasbírat v blízkém lese klestí pod oheň, už se na oblohu blížily první hvězdičky v závěsu měsíčku.

Bylo to jako zázrak jak se najednou vyšvihly plameny do tváře totemu a nad totem. Trempíkovi se zazdálo, že se spokojeně usmál. A už zazněly první akordy kytary a rozezněla se hymna osady zpívaná příjemně  polohlasným sborem...

Trempíkovi bylo tak hezky, že rázem zapomněl i na Večerníčka co zůstal doma, v televizi. Jen na maminku nemohl zapomenout. Copak asi právě dělá? Čte si v knížce, nebo poslouchá rádio a zase vyšívá hezký obrázek? Nebo mu plete svetr?  Prý mu Ježíšek přinese sestřičku tak možná maminka plete na ní. Koupila si tuhle proto růžovou vlnu; tatínek se jí smál, že trempice růžovou nenosí, ale khaki, že by to měla vědět, stará trempice.

Náhodou, maminka není vůbec stará, proto jí přeci tatínek" má malá"...

Stulil se k tatínkovi jakoby chtěl, aby tatínek maminku přičaroval. Místo maminky ale přičaroval trempíkovi druhou pohádku.

 To k němu promluvil totem: " Vítám tě, trempíku v osadě. Jmenuji se Dlouhý nos podle  toho kdo mne kdysi dávno stvořil. Doufám, že jsi statečný a dobrý jako tvůj tatínek. Už za mnou jezdí dlouho. A víš, že znám i tvou maminku? představ si, že ji tu potkal právě tady, když ji jednou přivedl tvůj veliký strejda.Tatínek jí dal jméno Semikráska. Od té doby byli stále spolu dokud ses jim nenarodil ty."

  Trempík zakroutil hlavou. Tohle mu tatínek ani maminka nikdy neřekli!

"Je to tak, ještě nevíš hodně věcí. Když ale budeš poslouchat tak tě mnohému naučím."

A trempík najednou slyšel jak zpívá nedaleký potůček kde si tatínek s kamarády udělal umývárnu a kde z pramínku nabírá vodu do kuchyně. Jsou to vlnky nebo se z pramínků vynořily víly?

Totem ale trempíka zastavil" Tam nesmíš, víly by se tě polekaly a rozplynuly by se. Koukni se tímto kukátkem", a podal mu stéblo pampelišky.

Trempík se podivil, že skrz stéblo vidí jako by měl dalekohled. Opravdu, připomínaly mu maminku, když má po koupeli rozpuštěné vlasy a na sobě hedvábnou noční košilku. Vznášely se jako v té pohádce o labutím jezeru co mu pouštěla babička na videu.

"Pšššt!" šeptal mu znovu totem. "Potichu!"

Trempík přikývl. Nechtěl o víly přijít, když mu tolik připomínají maminku. Copak ta asi dělá.? Spí už?

 Najednou z ohniště vyskočil plamen a stáhl víly k sobě dřív než je stihl trempík zavolat.

Chtělo se mu náhle plakat steskem, ale totem ho uklidňoval. "Neboj se, však se nám brzy vrátí..."

Mezitím trempíka tatínek uložil do postele, sám se k němu položil a než se trempík nadál den ukrojil noci krajíc a svítalo.