Koza s kůzlaty |
Aby si vydělal svůj krajíček chleba, který dostával na den k jídlu, musel pást stádo mlsných koz.
Co se s nimi natrápil a nastaral!
V čele stáda chodíval starý lstivý kozel. Ten stále zaváděl stádo do škody, a když chtěl pasáček kozy zahnat zpátky, kozel ho honil a trkal. Aby kozy daly trochu pokoj, musel je pasáček vodit k lesu, lámat jim akátové větve plné trnů a dávat jim je až k mlsným hubám.
Jednou ležely napasené kozy ve stínu a spokojeně přežvykovaly. Unavený pasáček hledal alespoň lesní jahody, po kterých by mu žaludek přestal zpívat svou hladovou písničku. Hledá, kouká a najednou vidí namísto jahod nevelkou dřevěnou píšťalku. Zdalipak by na ni dovedl zahrát? Třeba by i hlad zaplašila.
Pasáček se posadil ke kozám a foukl do píšťalky. Ozvala se zvláštní písnička. Zněla vesele, veselá však nebyla:
„Dokud hlad mi v břiše kručí,
ať se každý tančit učí,
dokud v břiše kručí hlad,
píšťalička bude hrát.“
Když kozy uslyšely píšťalku, v tu chvíli vyskočily a začaly tancovat jako divé. I starý kozel musel ten záhadný kozí tanec tancovat, i když při tom zlostně pomekával.
V čele stáda chodíval starý lstivý kozel. Ten stále zaváděl stádo do škody, a když chtěl pasáček kozy zahnat zpátky, kozel ho honil a trkal. Aby kozy daly trochu pokoj, musel je pasáček vodit k lesu, lámat jim akátové větve plné trnů a dávat jim je až k mlsným hubám.
Jednou ležely napasené kozy ve stínu a spokojeně přežvykovaly. Unavený pasáček hledal alespoň lesní jahody, po kterých by mu žaludek přestal zpívat svou hladovou písničku. Hledá, kouká a najednou vidí namísto jahod nevelkou dřevěnou píšťalku. Zdalipak by na ni dovedl zahrát? Třeba by i hlad zaplašila.
Pasáček se posadil ke kozám a foukl do píšťalky. Ozvala se zvláštní písnička. Zněla vesele, veselá však nebyla:
„Dokud hlad mi v břiše kručí,
ať se každý tančit učí,
dokud v břiše kručí hlad,
píšťalička bude hrát.“
Když kozy uslyšely píšťalku, v tu chvíli vyskočily a začaly tancovat jako divé. I starý kozel musel ten záhadný kozí tanec tancovat, i když při tom zlostně pomekával.
Tancovalo se tak dlouho, dokud pasáček hrál. Pak se zakousl do svého krajíčku chleba a zahnal hlad. Unavené kozy si polehaly, pak se pomalu zase začaly pást. Nikam se však nerozbíhaly a pasáček měl pokoj. Už věděl, co je to za píšťalku. Jistě mu ji tam nechala nějaká hodná víla nebo dobrý trpaslík.
Teď už to bývalo na pastvě veselejší. Kozy nezlobily, když si chvilku zatancovaly, i starý kozel se uklidnil. Zato však stádo hublo a dávalo méně mléka. Lakomý sedlák byl zlostí bez sebe. Pořád si lámal hlavu, čím by to mohlo být. Žena a dcera mu poradily, aby tajně pasáčka pozoroval, co to s kozami tropí za kouzla.
„To je nápad!“ zaradoval se nad tou moudrostí sedlák. A hned druhý den se vypravil tajně za pasáčkem. Schoval se v hustém akátovém trní. Díval se, pozoroval, nic zvláštního však neviděl. Kozy poskakovaly, pasáček je sháněl dohromady, starý kozel chvílemi koukal, jak by pasáčka trkl. Vždycky si to však rozmyslel, sedlák ho ani nepoznával. Když pasáček hlady a únavou už nemohl, sedl si, vyndal z kapsy píšťalu a začal hrát. Sedlák uslyšel podivnou písničku, zněla vesele, veselá však nebyla:
„Dokud hlad mi v břiše kručí,
ať se každý tančit učí,
dokud v břiše kručí hlad,
píšťalička bude hrát.“
Sedlák nad tím kroutil hlavou. Poslouchá a najednou mu nohy začaly samy od sebe pocukávat, ruce se mu začaly házet a lakomec v trní skákal a skákal. Byl by rád zavolal, ať pasáček toho hraní nechá, ale nemohl. Musel poskakovat jako starý kozel, trní ho škrábalo, nemohl však vydat ani hlásku. Tak tancoval a čekal, až ta muzika přestane.
Když se sedlák nevracel, začala být jeho žena netrpělivá. Zlobila se, že muž nejde k obědu.
Co ho jen mohlo zdržet? pomyslela si. Půjdu se tam podívat.
Sebrala se, poručila dceři dodělat oběd a šla mužovi naproti. Jde a jde, až přijde ke kraji lesa. Už z dálky viděla, že se na pastvě něco děje. A nestačila se divit. Že by kozy ztratily rozum? Vždyť tancují! I ten starý kozel jako by rozum ztratil. A co se to hýbe v roští? Už je selka blíž a nevěří vlastním očím: její muž tam přešlapuje v trní, jako by šlapal zelí. Chtěla mu vyhubovat, co ho to napadlo. V tom však k ní zanesl vánek zvláštní píšťalí písničku. Vesele zněla, veselá však nebyla:
„Dokud hlad mi v břiše kručí,
ať se každý tančit učí,
dokud v břiše kručí hlad,
píšťalička bude hrát.“
A stará lakotnice se rázem začala pohupovat v bocích, pak se jí nohy samy rozběhly k tanci a už šlapy, houpy hou! Selka se nemotorně otáčela jako koza na ledě. Chtěla se ozvat, nešlo to však. Musela tancovat, jak pasáček pískal.
Když je pasáček uviděl, hrál dál. Vzpomněl si na všechny hladové dny a bití. Ať si lakomci zatancují!
Doma zatím čekala dcera s obědem. Kaše se už málem připálila, maso bylo osmahlé, mastné vdolečky stydly.
„Co tam jen mohou dělat? Proč nejdou? Že oni tam našli nějaký poklad a nechtějí mě zavolat, aby mi nemuseli nic dát!“
Co by ji taky, chamtivou dceru lakomých rodičů, mohlo napadnout jiného? Nechala všeho a utíkala k lesu.
Už z dálky viděla, že se na pastvě něco děje. Jde blíž a vidí, jak všichni tancují. I ten kozel poskakoval jako starý ponocný o sváteční tancovačce ve vsi.
„I Vy blázni, Vy si tu tancujete a posloucháte toho líného darebáka, a doma Vás čeká oběd a práce. Já se tam můžu sama ztrhat….“
Ani nedomluvila. Do uší jí zaletěla zvláštní písnička, jako by ji vánek pískal. Zněla vesele, veselá však nebyla:
„Dokud hlad mi v břiše kručí,
ať se každý tančit učí,
dokud v břiše kručí hlad,
píšťalička bude hrát.“
A dceři se nohy samy rozběhly k tanci. Jako když se rozkývá nepovedená kupka sena, takový to byl tanec. Jako když se otáčí motovidlo. Už věděla, co se na pastvě děje. Nemohla však vydat ani hlásku, aby se ozvala.
Když je pasáček tak uhonil, že ani dechu nemohli popadnout, přestal hrát. Lakomec, selka i dcera padli únavou a jen se vyděšeně koukali, nazačne-li pasáček zase hrát. Ten k nim však přišel a povídá:
„Běda, jestli mě ještě někdy budete trápit hlady. To by píšťalka hned zase spustila, a teprve byste viděli ten tanec. Tohle byl jen začátek.“
Všichni se dušovali a zapřísahali, že už nikdy nebude pasáček mít hlad, že se bude od nynějška mít jako jejich vlastní syn. Jen ať schová tu prokletou píšťalku a nikdy ji nevyndává.
„To nebude záležet na mně,“ povídá pasáček.
Od té doby se měl dobře. Když mu selka třeba zapomněla omastit kaši, pasáček jen vyndal z kapsy píšťalku. To jste měli vidět, jak sebou hned stará lakota u kamen trhla:
„Ne, ne! Nehraj! Maso se teprve dopéká!“
A už pospíchala s kusem masa a sběračkou omastku k pasáčkovu talíři. Tak se bála tance!
A tak měl pasáček pokoj. Píšťalku schoval za trám na půdě a kdo ví, zdali tam ještě vůbec je. Třeba si ji už dávno vzaly kočky a v noci na ni zkoušejí hrát. Už jste je někdy slyšeli? Asi to moc neumějí, protože lidé pak ráno říkají:
„To byla zase kočičí muzika!“
Teď už to bývalo na pastvě veselejší. Kozy nezlobily, když si chvilku zatancovaly, i starý kozel se uklidnil. Zato však stádo hublo a dávalo méně mléka. Lakomý sedlák byl zlostí bez sebe. Pořád si lámal hlavu, čím by to mohlo být. Žena a dcera mu poradily, aby tajně pasáčka pozoroval, co to s kozami tropí za kouzla.
„To je nápad!“ zaradoval se nad tou moudrostí sedlák. A hned druhý den se vypravil tajně za pasáčkem. Schoval se v hustém akátovém trní. Díval se, pozoroval, nic zvláštního však neviděl. Kozy poskakovaly, pasáček je sháněl dohromady, starý kozel chvílemi koukal, jak by pasáčka trkl. Vždycky si to však rozmyslel, sedlák ho ani nepoznával. Když pasáček hlady a únavou už nemohl, sedl si, vyndal z kapsy píšťalu a začal hrát. Sedlák uslyšel podivnou písničku, zněla vesele, veselá však nebyla:
„Dokud hlad mi v břiše kručí,
ať se každý tančit učí,
dokud v břiše kručí hlad,
píšťalička bude hrát.“
Sedlák nad tím kroutil hlavou. Poslouchá a najednou mu nohy začaly samy od sebe pocukávat, ruce se mu začaly házet a lakomec v trní skákal a skákal. Byl by rád zavolal, ať pasáček toho hraní nechá, ale nemohl. Musel poskakovat jako starý kozel, trní ho škrábalo, nemohl však vydat ani hlásku. Tak tancoval a čekal, až ta muzika přestane.
Když se sedlák nevracel, začala být jeho žena netrpělivá. Zlobila se, že muž nejde k obědu.
Co ho jen mohlo zdržet? pomyslela si. Půjdu se tam podívat.
Sebrala se, poručila dceři dodělat oběd a šla mužovi naproti. Jde a jde, až přijde ke kraji lesa. Už z dálky viděla, že se na pastvě něco děje. A nestačila se divit. Že by kozy ztratily rozum? Vždyť tancují! I ten starý kozel jako by rozum ztratil. A co se to hýbe v roští? Už je selka blíž a nevěří vlastním očím: její muž tam přešlapuje v trní, jako by šlapal zelí. Chtěla mu vyhubovat, co ho to napadlo. V tom však k ní zanesl vánek zvláštní píšťalí písničku. Vesele zněla, veselá však nebyla:
„Dokud hlad mi v břiše kručí,
ať se každý tančit učí,
dokud v břiše kručí hlad,
píšťalička bude hrát.“
A stará lakotnice se rázem začala pohupovat v bocích, pak se jí nohy samy rozběhly k tanci a už šlapy, houpy hou! Selka se nemotorně otáčela jako koza na ledě. Chtěla se ozvat, nešlo to však. Musela tancovat, jak pasáček pískal.
Když je pasáček uviděl, hrál dál. Vzpomněl si na všechny hladové dny a bití. Ať si lakomci zatancují!
Doma zatím čekala dcera s obědem. Kaše se už málem připálila, maso bylo osmahlé, mastné vdolečky stydly.
„Co tam jen mohou dělat? Proč nejdou? Že oni tam našli nějaký poklad a nechtějí mě zavolat, aby mi nemuseli nic dát!“
Co by ji taky, chamtivou dceru lakomých rodičů, mohlo napadnout jiného? Nechala všeho a utíkala k lesu.
Už z dálky viděla, že se na pastvě něco děje. Jde blíž a vidí, jak všichni tancují. I ten kozel poskakoval jako starý ponocný o sváteční tancovačce ve vsi.
„I Vy blázni, Vy si tu tancujete a posloucháte toho líného darebáka, a doma Vás čeká oběd a práce. Já se tam můžu sama ztrhat….“
Ani nedomluvila. Do uší jí zaletěla zvláštní písnička, jako by ji vánek pískal. Zněla vesele, veselá však nebyla:
„Dokud hlad mi v břiše kručí,
ať se každý tančit učí,
dokud v břiše kručí hlad,
píšťalička bude hrát.“
A dceři se nohy samy rozběhly k tanci. Jako když se rozkývá nepovedená kupka sena, takový to byl tanec. Jako když se otáčí motovidlo. Už věděla, co se na pastvě děje. Nemohla však vydat ani hlásku, aby se ozvala.
Když je pasáček tak uhonil, že ani dechu nemohli popadnout, přestal hrát. Lakomec, selka i dcera padli únavou a jen se vyděšeně koukali, nazačne-li pasáček zase hrát. Ten k nim však přišel a povídá:
„Běda, jestli mě ještě někdy budete trápit hlady. To by píšťalka hned zase spustila, a teprve byste viděli ten tanec. Tohle byl jen začátek.“
Všichni se dušovali a zapřísahali, že už nikdy nebude pasáček mít hlad, že se bude od nynějška mít jako jejich vlastní syn. Jen ať schová tu prokletou píšťalku a nikdy ji nevyndává.
„To nebude záležet na mně,“ povídá pasáček.
Od té doby se měl dobře. Když mu selka třeba zapomněla omastit kaši, pasáček jen vyndal z kapsy píšťalku. To jste měli vidět, jak sebou hned stará lakota u kamen trhla:
„Ne, ne! Nehraj! Maso se teprve dopéká!“
A už pospíchala s kusem masa a sběračkou omastku k pasáčkovu talíři. Tak se bála tance!
A tak měl pasáček pokoj. Píšťalku schoval za trám na půdě a kdo ví, zdali tam ještě vůbec je. Třeba si ji už dávno vzaly kočky a v noci na ni zkoušejí hrát. Už jste je někdy slyšeli? Asi to moc neumějí, protože lidé pak ráno říkají:
„To byla zase kočičí muzika!“