 |
| „Ach, milý medvěde, kdybych tě jenom poslechl!“ |
Johann Wilhelm Wolf
Byl jednou jeden král, který byl velmi nemocný, a tak k němu přicházeli lékaři z celého světa, ale prý pro něj není záchrana, možná kdyby uslyšel zpívat ptáka Ohniváka. Král měl tři syny, tak si je zavolal a řekl jim: „Kdo z vás mi přinese ptáka Ohniváka, tomu věnuji celou říši.“ Tak se princové vydali do světa a putovali společně, dokud nedorazili k jednomu stromu na křižovatce, do kterého vyřezali svoje jména a domluvili se, že ten první u toho stromu počká, dokud nedorazí ti dva ostatní a k otci se vrátí společně. Pak šel každý svou cestou. Když ušel nejstarší princ kus cesty, potkal medvěda, který se ho ptal: „Kampak tě nese tahle cesta?“ „Co je ti po tom!“ řekl princ a šel svou cestou, medvěd jen zabručel a nechal ho jít. Prostřední princ nebyl daleko, když potkal téhož medvěda, který se ho ptal: „Kampak tě nese tahle cesta?“ „O to se nestarej!“ řekl princ, nechal medvěda stát a šel svou cestou dál. Medvěd si něco zabručel pod vousy a nechal ho běžet. Když potkal toho nejmladšího, také se ptal: „Kampak tě nese tahle cesta?“ Tu jinoch odvětil: „Můj otec je nemocný a neuzdraví se, pokud neuslyší zpěv ptáka Ohniváka. Tak jsem se s bratry vydal do světa, abych ho přinesl.“ „Nech bratry jít,“ řekl medvěd: „a spolehni se na mne, sedni si mi na záda.“ To princ udělal a medvěd se dal do běhu, až jednomu přecházel zrak i sluch; takto uháněli celých dvanáct hodin a uprostřed noci dorazili k jednomu krásnému městu.
Medvěd se zastavil a řekl: „V tom městě žije král, který má ptáka Ohniváka. Jdi do zámku a nechej se najmout do služby, hleď, ať se dostaneš do ptačího pavilónu, kde stojí dřevěná klec s ptákem Ohnivákem. V téhle kleci ho musíš odnést, nedávej ho do žádné jiné, jinak se ti zle povede.“ Princ udělal, jak mu medvěd řekl. Následujícího dne si na zámku našel službu a měl štěstí, jmenovali ho tím nejposlednějším čističem klecí v ptačím pavilónu. Ale protože svoji službu vykonával velmi svědomitě, postupoval brzy dopředu a dostal se vždy na vyšší pozici, až nakonec, když umřel nejvyšší ptačí rada, získal tuto funkci princ. Tu si pomyslel, že přišel čas, aby ptáka Ohniváka ukradl, a když byl jednou král na lovu, šel do ptačího pavilónu, aby svůj záměr uskutečnil. Už měl ptáka Ohniváka v rukou, když ho napadlo, že ta dřevěná klec je opravdu příliš ošklivá, že tak drahocenné zvíře by mělo být v drahocenné kleci, a tak vzal jednu nádhernou zlatou klec, posadil ptáka dovnitř a dal se na útěk. Ale sotva přišel k bráně, začal pták Ohnivák ze všech sil křičet, jako by ho brali na nože, takže se seběhli zámečtí sluhové a princ byl dopaden a uvězněn. Měl tedy dost času přemýšlet o svém báječném kousku! Z duše toho litoval a volal: „Ach, milý medvěde, kdybych tě jenom poslechl!“ Tu stál najednou medvěd před ním a dělal mu výčitky pro jeho neposlušnost. Princ ho prosil, aby mu odpustil a ještě jednou mu pomohl, on to už nikdy neudělá a ve všem ho poslechne. „Uvidíme.“ řekl medvěd: „Až tě ráno povedou před krále, tak mu na rovinu řekni, že jsi chtěl ptáka Ohniváka přinést svému nemocnému otci, a když ti ho dá, přivedeš mu tu nejkrásnější princeznu pod sluncem.“ To princ udělal, král byl spokojen a propustil ho.
Když stál před branou zámku, sedl si medvědovi na záda a uhánělo se jako vítr a bouře celých dvanáct hodin bez přestávky, dokud nedorazili k jinému městu, to bylo ještě větší a krásnější než to první. Byla právě půlnoc, když sestoupil z medvědových zad, a ten mu řekl: „V tom městě bydlí král, který má tři dcery a ta nejmladší z nich je ta nejkrásnější pod sluncem. Pokus se dostat do komnaty, kde princezny spí, tu správnou poznáš podle toho, že má ty nejhorší šaty. V těch šatech ji musíš pak odnést, neoblékej jí žádné jiné, jinak se ti zle povede.“ Princ šel do zámku, nechal se najmout jako sluha a pro svou píli a spolehlivost to brzy dotáhnul až královského komorníka. Tu si pomyslel, že je čas nejkrásnější princeznu pod sluncem uloupit, vetřel se v noci do její komnaty, vzal ji do náruče a chtěl s ní odejít. Tu dopadlo světlo noční lampy na její půvabný obličej a jemu bylo najednou líto, že je tak krásná dívka tak špatně oblečená. Šel, vzal ze skříně nádherné šaty zdobené zlatem a stříbrem, princezně je oblékl a dal se na útěk. Mezitím se ale ta nejkrásnější pod sluncem probudila a dala se do hlasitého křiku. Ihned přiběhly její sestry a král a královna, kteří spali ve vedlejších komnatách, a princ byl dopaden a uvrhnut do nejhlubšího žaláře, kde na něho ihned přišly výčitky a trápilo ho špatně svědomí. „Ach, milý medvěde!“ zvolal: „kdybych tě jenom poslechnul!“ „Ano, to říkáš teď, ale ještě jsi mě nikdy neposlechl!“ zařval medvěd, který se před ním v okamžení objevil. „Pomohu ti ještě jednou, ale pak už je konec. Až přijdeš ráno před krále, řekni mu vše na rovinu, když ti dá princeznu, obstaráš mu toho nejrychlejšího koně.“ Princ udělal, jak mu řekl, a král byl spokojený a propustil ho.
Před bránou zámku opět čekal medvěd, princ mu sedl na záda a uháněli rychle jako šíp, a když byli o dvanáct hodin starší, byla půlnoc a stáli před městem, které bylo dvakrát tak velké než to předešlé. Medvěd řekl: „Jdi do zámku, kde bydlí král, který má toho nejrychlejšího koně, stojí ve stáji mezi ostatními, poznáš ho podle toho, že má dřevěné sedlo, ti obyčejní koně mají sedla zlatá a stříbrná. Nechej mu ale to dřevěné a nevyváděj žádné hloupé kousky s těmi krásnými sedly, jinak uvidíš, co se stane, a já ti už nepomohu.“ Princ slíbil vše, co medvěd chtěl, šel do města a druhého dne u krále žádal o službu. Zrovna potřebovali pacholka ke koním, a protože byl princ pilný a stáje krásně čistil, král ho brzy udělal hlavním stájníkem. Jednoho večera, když král zrovna pořádal velkou hostinu, šel princ do stáje a odvázal toho nejrychlejšího koně. Ale když uviděl na tak krásném zvířeti dřevěné sedlo, opět si pomyslel, že je to věčná škoda, král má přece zlatých sedel dost a k tomu ten kůň přece neumí mluvit a volat o pomoc, a tak mu dřevěné sedlo sundal a dal zlaté. Ale sotva byli venku ze stáje, tu se kůň vzepjal a volal lidským hlasem: „Zloděj! Zloděj! Stájník mě chce uloupit!“ Seběhnul se celý zámek, prince popadli a zavřeli do věže. A bylo to! A tak opět začal se svojí písničkou a plakal a naříkal: me„Ach, milý medvěde, kdybych tě jenom poslechl!“ Ale medvěd měl tentokrát na uších klapky a neslyšel. Když princ lantoval celou noc i celý den, tu se před ním objevil a nevrle řekl: „Neříkal jsem ti to? Ale kdo nechce slyšet, ten to musí pocítit; komu není rady, tomu není pomoci. Zítra budeš slavit svatbu s provazníkovou dcerou.“ Tu padnul princ medvědovi kolem krku a řekl: „Zlatý medvěde, prosím tě, buď tak dobrý a tentokrát mi ještě odpusť, já udělám vše, co si budeš přát.“ „To vyprávěj někomu jinému a ne mně.“ řekl medvěd a otočil se, že půjde, ale princ plakal tak usedavě, že ten dobrák to nakonec nedokázal přenést přes srdce a řekl: „Dobrá, ještě jednou to s tebou zkusím, ale říkám ti, to je naposledy. Až zítra staneš před soudem, tak králi řekni, že pokud ti dá nejrychlejšího koně, tak mu přineseš ten nejvzácnější drahokam.“ Princ dobrému medvědovi z celého srdce děkoval, a když následujícího dne přišel před soud, udělal, jak mu poručili a šlo to dobře, neboť král po tom drahokamu už dlouho toužil a rád ho propustil.
Před zámkem ho čekal medvěd, princ si mu sednul na záda a uháněli pryč. Po dvanácti hodinách cesty medvěd zastavil u vysoké hory a řekl: „Ta hora se nyní otevře a zůstane otevřená celou hodinu. Jdi dovnitř a neměj žádný strach, budou na tebe dorážet lvi a tygři, ale nemohou ti nic udělat. Na samém konci jeskyně najdeš na malé dřevěné stoličce ten nejkrásnější drahokam. Rychle ho popadni a pospíchej zpět! Nezdržuj se u hromad jiných drahokamů, neboť jinak je s tebou veta a já ti víc nepomohu. Pokud se zpozdíš jen o půl minuty, nedostaneš se ven.“ Princ slíbil, že medvěda ve všem poslechne, a za několik okamžiků se jeskyně otevřela a on vešel dovnitř. Tam se na něj nejprve obořili lvi, ale on se nenechal zastrašit a lvi odběhli pryč. Potom přišli tygři, vlci, medvědi a všelijaká havěť, ale on šel dál svou cestou až k dřevěné stoličce, kde vzal ten nejvzácnější drahokam a dal si ho do kapsy. Obrátil se a vydal se rychle zpět, ale všude kolem leželo tolik krásných drahokamů, že tomu pokušení nemohl odolat a znova a znova se shýbal a plnil si kapsy. Tak přišel až skoro k východu z jeskyně, kde ležela ještě jedna velká hromada drahokamů, ale když se sklonil, aby si nabral, dostal od neviditelné ruky takový pohlavek, že odletěl padesát kroků před jeskyni a tam zůstal v mdlobách ležet. Když se probudil, seděl vedle něj medvěd a řekl: „Nyní mi za ten pohlavek poděkuj, kdybych ti ho nedal, seděl bys v té jeskyni navěky zavřený. Rozděl ty drahokamy na polovinu, jednu i s tím nejvzácnějším dáš králi a dostaneš za ni toho nejrychlejšího koně na světě.“
To princ udělal a medvěd ho zanesl zpět na zámek, kde dal králi drahokamy a ten mu předal koně, na kterém pak princ letěl jako šíp povětřím ke králi, mezi jehož dcerami byla ta nejkrásnější na světě. Když přijel ke královskému zámku, nechal koně stát venku, vešel dovnitř a řekl: „Pane králi, přivedl jsem vám toho nejrychlejšího koně, pojďte s dcerami ven na nádvoří, ukážu vám, jak je rychlý.“ Král se zaradoval a vyšel s celou svojí rodinou na zámecký dvůr, kde princ vyskočil na toho nejrychlejšího koně a objel s ním okolo krále a princezen, které ho hladily a líbaly. Když ho chtěla pohladit ta nejkrásnější pod sluncem a stála docela blízko, tu ji princ rychle popadl, zvedl ji nahoru k sobě a v mžiku byli pryč a králi zbyly jen oči pro pláč. Zpočátku se princezna vzpírala, ale když jí řekl, jak ji má rád, uklidnila se a řekla, že jiného muže než jeho nechce. Potom přijeli k tomu králi, který měl ptáka Ohniváka, a to byli už za jedno, jak to udělají, aby zůstali spolu. Přijeli ke královskému zámku a sotva je král uviděl, spěchal jim ihned vstříc a přátelsky je zdravil. Tu mu princ předal tu nejkrásnější pod sluncem a obdržel ptáka Ohniváka. Sotva ale držel klec, princezna vyskočila nahoru k němu a on řekl: „Hodně štěstí, pane králi!“ a byli pryč. Když ujeli kus cesty, tu potkali medvěda a ten řekl: „To jsi udělal dobře, ale teď spěchej, abys byl co nejdříve doma a cestou se nikde nezdržuj, ať se děje, co se děje, jinak jsi ztracen.“ Princ to slíbil, medvědovi poděkoval a jel spokojeně dál, měl vše, co si mohl přát, tu nejkrásnější dívku pod sluncem, drahokamy nesmírné ceny, toho nejrychlejšího koně a ptáka Ohniváka, za nějž dostane království svého otce.
Když dorazil ke stromu na křižovatce, viděl, že se ještě žádný z bratrů nevrátil, a protože byl velmi horký den, přemohla ho únava a chtěl se uložit k spánku. „Nedělej to!“ varovala ho princezna: „Víš, co říkal medvěd.“ „Co se může stát, jestli se trochu prospím nebo ne?“ řekl a lehnul si. Ale co tak spal, vrátili se jeho bratři, kteří nenesli nic a k tomu byli ještě švorc. Když u bratra viděli ptáka Ohniváka a krásného koně a tu nejkrásnější pod sluncem, závist jim rozežrala srdce, vrhli se na něj, vše mu vzali, svázali ho, hodili do lví jámy a jeli domů, kde ptáka Ohniváka předali otci. Princ zatím hořekoval ve lví jámě, protože nyní věděl, jakou mělo jeho spaní nevýhodu; bolelo ho celé tělo. „Ach, milý medvěde, kdybych tě tentokrát jenom poslechnul!“ zvolal a v tom okamžiku stál medvěd nahoře a tajnou řečí se domluvil se lvy, aby princi nic neudělali. Potom zavolal: „Nu, co jsem ti říkal? Teď je z tebe požehnaný lví oběd, dobrou chuť!, pánové lvi!“ Tu bylo princi pojednou horko i zima zároveň a volal: „Ach, nejmilejší, nejlepší medvěde, byl jsem tak unavený! Promiň mi ještě jednou! Vždyť máš tak dobré srdce. Pomysli jen na tu nejkrásnější na světě, ta umře žalem a ty se na to budeš klidně dívat, že se děje takové bezpráví a moji bratři vyhrají?!“ „Co by ne? Je to spravedlivý trest!“ řekl medvěd a dělal, že jde pryč, ale neudělal to, a když princ opakovaně úpěnlivě prosil, nechal se obměkčit, přinesl mu jídlo a pití a staral se o něj, takže se do čtyř týdnů uzdravil a vylezl ven.
Potom princ nasedl na medvědova záda a spěchali na zámek, kde žil jeho otec. Tam ho sesadil a řekl: „Nyní jdi dovnitř a uvidíš, co máš dělat, já ti víc radit nebudu.“ Princ šel do zámku a ptal se, zda nepotřebují sluhu. „Ano,“ řekl správce: „včera jsem propustil stájníka, můžeš to dělat místo něj.“ „Dobrá,“ řekl princ a šel s ním do stáje, kde stál ten nejrychlejší kůň na světě se svěšenou hlavou, byl pohublý a slabý, protože po celou dobu nechtěl nic jíst. Když to princ viděl, šel k němu, pohladil ho a promluvil na něj. Sotva zvíře slyšelo známý hlas, vesele poskočilo a začalo žrát a bylo pojednou zcela čilé. To správce nadmíru překvapilo a pospíchal ke králi, který byl stále nemocný, a vyprávěl mu to. „Toho člověka musím vidět.“ řekl král. Tak prince zavedli ke králi, který ho nepoznal, protože princ byl bledý a zubožený, a řekl mu: „Když jsi tak rychle vyléčil toho koně, možná dokážeš vyléčit také ptáka Ohniváka, který sedí v kleci a nechce zpívat, a také tu nejkrásnější na světě, ta celé dny jen sedí u okna a nemluví. Když to dokážeš, dostaneš tisíc zlatých.“ Princ šel k ptáku Ohniváku a řekl mu: „Ohniváčku, zazpívej mi svoji písničku.“ A tu začal pták tak překrásně zpívat, že král vyskočil z postele a byl úplně zdravý. Potom šel princ k princezně a řekl: „Vyprávěj králi, kdo jsem a kdo jsi ty, má milá.“ Tu dívka vše vypověděla, a když král slyšel, že stájník je jeho nejmladší syn, padl mu kolem krku a jeho radost neměla konce. „Teď mi řekni, co mám udělat s tvými bratry.“ řekl král. „Vyžeňte je ze země.“ odvětil princ, a tak je vyhnali a princ se oženil s tou nejkrásnější na světě a dostal celé království.
I běžel čas, jak bývá jeho zvykem, neúprosně a bez ustání. Jednoho dne princezna povila velmi krásného synka, a tak k jejich štěstí už nic nechybělo. Když jednou společně stáli i s dítětem u okna, tu uviděli v dálce přicházet medvěda. Princ se zaradoval, šel mu na zámecké nádvoří naproti a zavedl ho nahoru, kde pro něj nechal připravit výtečné pohoštění. Ale medvěd mu řekl: „Tohle vše mi nechutná.“ „Tak řekni, co bys chtěl, a hned to bude tu.“ řekl princ. „Opravdu mi dáš, co si budu přát?“ zeptal se medvěd a on mu to slíbil. „Dobrá, potom mi dej své dítě, ale rozsekni ho mečem na dva kusy, abych ho mohl lépe spolknout.“ Tu princi i princezně bylo, jako by se pod nimi otevřela země, padli mu k nohám a prosili, aby si přál něco jiného, ale medvěd trval na svém. „Když nechceš nic jiného, pak musím,“ řekl princ: „neboť ti máme za mnohé děkovat.“ A jeho žena v slzách souhlasila. Potom vzal dítě, položil ho na stůl, odvrátil oči a zvedl meč, ale v tom okamžiku spadla medvědovi kůže a stal před nimi krásný princ. „Teď jsem vysvobozený!“ zvolal a všichni měli opravdovou radost a byla o to větší, o co strašnější byla předtím bolest jejich srdce.
Vysvobozený princ u nich pobyl ještě několik dní, potom šel domů, prodal svoji říši a brzy se vrátil zpět, aby si vedle nich postavil velký zámek. Potom žili v míru a pokoji a svornosti až do konce svých dní.
