Zvířátka a Petrovští |
Byl jeden chudák vdovec, měl malou holčičku Zdeničku
Bývali v chaloupce se zahrádkou, sázeli si brambory na políčku za humny, v létě sbírali klestí, paběrkovali na polích, v zimě seděl tatínek za stavem, Zdenička pletla koše.
Tak tatínek seděl navečer ve světnici smutný, hlavu v dlaních, Zdenička plakala, šla se rozloučit se svými zvířátky, požalovat si jim.
Ovečce uvázala na krk červenou pentličku, mosaznou rolničku, kačence, paní Lindušce, nalila do korýtka vody a nasypala sekaných kopřiv s bramborami, kohoutovi Kokrháči nasypala zrní, trojbarevnému Mackovi ulila na misku mlíčka od své večeře, podívala se i do chlívka, kde bydlel kozel Nebojsa, dala mu tam čerstvé lupení a pak si sedla u Voříškovy boudy, hladila ho po krku, odvázala a litovala, jakého pána dostane na druhý den, hovořila s ním, až slunko zapadlo a bylo potřebí jít dát večeři.
Voříšek, chytrý pes, oběhl stavení, očuchal vrátka, zaštěkl na vrabce v bezinkovém roští, pak zvedl petlici u kozího chlívka a zavolal také Macka na dvůr — na poradu. Když se všichni sešli, pověděl jim, co slyšel, co je očekává. Ovečka litovala, že jí nebude nikdo dávat sůl lízat, kačenka se starala, nedá-li nový hospodář louže na dvorečku vysušit, Macek zas měl starost, kdo ho bude na klíně chovat, dávat mu máčenou žemli k svačině; tak se každý o cosi bál, jen kozel — odjakživa byl rebelant — prohlásil, že on proti takovému prodávání protestuje, že bude líp sebrat se a jít do světa, a hned si také sebral chlupatou deku do řemenů zabalenou, udělal si ranec na cestu. Voříškovi bylo líto, že nikdo nevzpomíná hospodáře a Zdeničky, vyčítal jim, že nejsou vděčni, ale nakonec také prohlásil, než novému pánu sloužit, to že raději půjde pryč. Tak se všichni přichystali na cestu. Kačenka si vzala mošničku, ještě po babičce, a Voříšek svázal do uzlíku všechny kosti, které měl u boudy zahrabané, naschráněné pro kmotra Příhodu, a než se docela setmělo, už byli na cestě do lesa.
Voříšek vpředu hledal cestu, kozel poskakoval bujností, škubal listí, ovečka cinkala zvonečkem, pásla se v trávě, kocour se plížil mlázím, číhal po ptácích, kohout s kačenkou jim měli co stačit.
Ale spustil se déšť, liják, bouřka, Voříšek ztratil cestu, nevěděli kudy kam. Tak kozel povídá:
„Kokrháči, vyleť na strom, podívej se, kde hoří světýlko.“ Kohout vyletěl, rozhlížel se mýtinami, lesy, hvozdy, dolinami; najednou zakokrhal — uviděl světýlko. Sletěl v tu stranu a hned se všichni dali tou cestou hledat nocleh.
Dojdou pustiny, tam stojí chaloupka, z okénka hoří světlo do tmy. Radili se co a jak, až se uradili, že kozel Nebojsa je udatný, dosáhne do okna, ať se tedy jde podívat, co to tam je zač. Kozel se tedy sebral a šel; už neposkakoval, ale přece došel, zdvihl se na zadní nohy, hleděl do světnice. Co vidí: loupežníci tam sedí — petrovští! Na stole hromady zlatých peněz, kolem stolu jeden větší loupežník než druhý, kouří a pijí, křičí, až ten v čepici s ušima třískl pěstí do stolu a povídá:
„Ať mě v té ráně čert vezme, není-li to zlodějské dělení!“ Kozel se lekl, jak třískl do stolu, trkl do okna, až se sklo rozsypalo, a do jizby hledí chlupatá tvář, dlouhá brada, tlusté pysky, vykulené oči a dva rohy — ďábel hotový! Loupežníci ani nečekali, až pro ně přijde do světnice, ztratili se ve tmě jako pára. Kozel se zprvu schoval, ale když viděl, chalupa prázdná, nic se nehýbe, šel a oznámil, že je bydlo dobré, možno přenocovat.
Tak šli dovnitř, každý se usadil, jak se mu hodilo. Ovečka si lehla hned u dveří, kačenka vlezla do ošatky vedle pece, Voříšek se svinul pod lavicí, kohout vylétl na hambalky, seděl tam jako na hradě, kozel zalezl pod stůl a Macek si lehl rovnou na stůl na pytlíky zlatých peněz.
Tak byli všichni dobře uloženi, před bouřkou schováni, ale milí loupežníci klepali venku zuby, záblo je a měli strach, co se děje. Konečně se všichni zas našli v Staré rokli, rozkřesali oheň, uvažovali, co to jen mohlo být, co je mohlo vyděsit. Zdálo se jim, že je to přece jen podivná věc, kde by se vzal dnes čert na světě! Tak se ustanovili, že se Honza má sebrat, vrátit se k chalupě, vyzpytovat, co se tam děje. Honza srdnatý nebyl, ale odjakživa byl ke všemu svolný; natáhl si pytel přes hlavu a šel. Přišel k chalupě, déšť jen crčí po střeše a vítr tluče okenicemi, ale v chalupě tma a ticho. Tak si pomyslil: To je dobrá věc, stáhl pytel z hlavy, vzal opatrně za petlici a šel dovnitř. Ale jen za ním vrzly dveře, bylo zle; nastal takový rámus, až mu sluch přecházel. Ovečka, jak na ni potmě šlápl, zabečela:
„Bé, bé, bé,
kdosi tady je!“
kdosi tady je!“
Kačenka, jak to zaslechla v ošatce, spustila:
„Kač, kač, kač,
co je to jen zač?“
co je to jen zač?“
Honza skočil do světnice, ale kohout se vzbudil, zatřepetal křídly, sletěl z hambalku zrovna Honzovi do vlasů a zakokrhal:
„Kykyryký,
zloděj, to se ví!“
zloděj, to se ví!“
Voříšek také byl hned vzhůru a zaštěkal:
„Hafy, hafy, haf,
podej mi ho! Raf!“
podej mi ho! Raf!“
A už držel Honzu za lýtko, až Honza vykřikl, padl rukama na stůl, rovnou Mackovi do kožichu, Macek zavřískl, zaťal mu všechny čtyři pazoury do tváře, kozel zpod stolu strašně zamečel, strachy vyletěl ven a nabral milého Honzu na rohy a tak jím před chalupou udeřil, až v něm kosti chrastily, a skákal po něm jako divý. Honza se chudák sotva doškrábal do Staré rokle, a když tam došel, všichni se poděsili, jak byl roztrhaný, rozdrápaný, zkrvavený. Dali mu vody, prosili ho, aby jim pověděl, jaký čert to tam na chalupě řádí. Ale Honza se poškrábal na hlavě a povídá:
„Bratři milí, ach což čert, o toho by nebylo, ale kde by, celý soud se nám tam nasadil, a jaký! Jakživ jsem neviděl takového velkomožného pana soudce, a co už jsem soudů prochodil a šatlav poznal! Jak ten to má spořádané a jak ten všechno hned umí rozsoudit a nic zavírat, všechno hned hotově vyplatit, bez řečí! Však to vidíte na mně, co vás tam čeká, já už svůj díl dostal.
Když jsem přišel, všude ticho, vejdu slušně do dveří, ale tam už sedí portýr v chlupatém kožiše, hlásí mocným hlasem: ‚Kdosi tady je.‘ Ani se neohlídneš, už je tu písař, má brků jako pták v křídlech, ptá se, co jsi zač. Ale ještě jsem ani nedal pozdravení, už tam stál husar, ostruhy na nohách, vzadu šavli, furažku na hlavě, křikne: ‚Zloděj, to se ví!‘ a chňap, už mě drží za pačesy! Chci prosit za odpuštění, že jsem obtěžoval, ale druhý pandur mi dal nohu hned do želízek a marš před velkomožného pána! Ach, ten velkomožný pán! Kníry měl jako kyrysník a očima svítil jako kocour a všechny peníze už měl u sebe. Sotva jsem řekl: ‚Prosím, milostpane‘, nic nechtěl slyšet, všechno věděl napřed, vjel mi rukama do tváře, pohlavky jen pršely, zavřískl na mne po německu cosi jako ‚mňau mňau, vau lau, mňau‘, nerozuměl jsem mu ani slova, ale zato mu rozuměl jeho hajduk. Nic jiného to nemohlo znamenat než — pořádně nařezat. Zařval na mne po maďarsku: ‚Mek, mek, mek,‘ přetáhl mě palicí, div mě v kříži nepřerazil, celé tělo mi rozbodal hned dvěma šavlemi najednou a venku si na mně ještě zatančil čardáš — ani nevím, jak jsem se k vám odtamtud dostal. Chce-li se komu ještě těch peněz, spánembohem! Ale mně se zdá, že už jsme rozsouzeni. Já tam už nepolezu ani za nebeské království.“
Ostatním se také nechtělo dojít si k velkomožnému panu soudci pro ty peníze; raději hleděli, aby brzy tamodtud zmizeli.
Ale zvířátka spala už celou noc pokojně a časně zrána, když se probudí, vidí pytlíky zlatých peněz na stole a chalupa dočista prázdná. Tak Voříšek nabral honem těch dukátů do uzlíku, naložil jich kačeně do mošničky, kozel si jich nabral do deky a dali se klusem zpátky domů.
Došli, slunko již stálo vysoko na obloze, hospodář na dvoře chodil s pány od úřadu, měl jim odevzdat stateček, a zvířátek nebylo. Zdenička seděla na zahrádce u hromady nábytku, který si měli vzít s sebou, a plakala.
Tu přiběhne ovečka, přiletí kohoutek, batolí se kachnička. Macek vyskočí na klín, nakonec kozel s Voříškem nesou ranečky dukátů. Zdenička se hned rozběhla k tatínkovi, tatínek hned zaplatil daně, páni od úřadu hned odešli, zdvořile se poroučeli. Už zas bylo všem dobře.
Voříšek si vlezl do boudy, kohout vylétl na hřadu k slepicím, Macek si sedl na sluníčko a předl, ovečka se pásla na zahradě, kačenka se koupala v louži, v chalupě už bylo peněz hojnost, tatínek se Zdenickou měli po starosti,
tak zvířátkům poděkoval,
do smrti je dobře choval.
do smrti je dobře choval.