 |
| Dívčina s divotvorným mlýnkem |
DIVOTVORNÝ MLÝNEK
Žilo jednou na světě děvčátko sirotek. Každý ví, jaké mají sirotkové bídné živobytí. Předhůzky a spílání, k tomu se lidé najdou vždycky, ale vlídného slova se nedočkáš od nikoho.
Těžko si dívčina dobývala kousek chleba a teplý koutek. Od rána do večera musila mlít selce zrní na ručním mlýnku. A byl to pořádně veliký mlýnek, a těžký jako hrom. Ale děvče neznalo únavy. Chvílemi se zdálo, že už ani ruku neuzdvihne, jak je zemdlené, ale pak si zazpívalo a práce se dařila zas.
Jednou navečer točila dívka svým mlýnkem na prahu stodoly a vesele si zpívala, až se to po dvoře rozléhalo.
Tu vešel do vrat stařičký dědoušek a posadil se vedle.
„Pěkně zpíváš, dívčičko," pravil stařeček, „a ještě lip ti práce hraje v rukou. Nesemlela bys mi taky hrstičku zrní? Dostal jsem je od dobrých lidí, ale nemá mi je kdo semlít."
„I proč ne!" odvětila dívčina. „Jen sem, dědoušku, to zrní dejte."
Staroch vytáhl z mošny malý uzlíček a nasypal zrní do mlýnku. Dívka je semlela a stařeček poprosil znova:
„Neupekla bys starému člověku placku?“
„Ale upeču, dědoušku, upeču."
Děvče běželo do stavení, zadělalo, roztopilo pec a upeklo staříkovi placku.
„Dobré chuti přeju," řeklo nádavkem.
„Ach děvečko milá," odpověděl stařeček. „Suchý chléb leze špatně do krku. Nepřinesla bys mi napít vody?"
Děvče vzalo vědro, běželo ke studni, přineslo staříkovi vodu a dalo se znovu do práce.
Dědoušek snědl placku, zapil vodou a řekl:
„Děkuju ti, děvečko, žes mi pomohla. I já tě podaruju něčím, co tě potěší."
Chvíli se přehraboval v mošně a vytáhl odtamtud modrý šáteček.
„Ach dědečku," pravila dívčina, „takový krásný šátek jsem ještě nikdy neměla. Ani nevím, kdy jej na sebe vezmu. Vždyť já si nesmím vyjít ze dvora ani ve svátek!"
„Na žádný svátek nečekej," odvětil stařík. „Hned dnešní noci, jakmile se uložíš ke spánku, si jej uvaž na hlavu a mysli na to, po čem ze všeho nejvíc na světě toužíš."
Tak pravil starý žebrák a odešel. Děvče bylo brzy s prací hotovo a uložilo se ve stodole k spánku. Na hlavu si uvázalo modrý šátek, a než zavřelo oči, pomyslilo si:
Co bych si tak měla přát? Ach, ráda bych alespoň ve snu viděla mlýn, který sám mele zrní!
A co se nestalo? Dívčině se zdál zvláštní sen. Jako by šla sama dlouhou silnicí a vedle ní běžel pes ze dvora. Jde, jde, a najednou před sebou vidí veliký statek. Vrata jsou otevřena dokořán, nikde živé duše. Děvče vejde do vrat a zůstane stát uprostřed dvora. Tu slyší, jak kdesi klape mlýn. Běží po zvuku a v prázdné stodole, v nejtemnějším koutě, najde velikou pestře malovanou truhlu. Víko truhly je pevně zavřené, ale uvnitř to klape a skřípe, jako kdyby se tam rychle otáčely žernovy.
To asi bude ten mlýn, co sám mele! řekla si dívka. Jak to jen udělat, abych si jej mohla vzít domů?
Zkusila truhlu pozdvihnout, ale kdepak! Ani pohnout s ní nemohla.
Tu pes hlasitě zaštěkal a táhl dívčinu za kraj sukně na druhý konec dvora do veliké stáje. Ve stáji stál bílý kůň a žral z jeslí seno.
Co kdybych přivázala koně k truhle, možná že by mi ji odvezl, pomyslila si dívka.
A tak také udělala. Našla provaz, vyvedla koně ze stáje a připřáhla jej k truhle jako k vozu. Sama si sedla nahoru na víko, psa uvelebila vedle, trhla za oprať a křikla: „Jeď, jeď, hyjé!"
A kůň se dal do trysku. Húú, jak se rozletěli pustou silnicí! Dívce hvízdal vítr v uších, ani nevěděla, jak dojeli domů. Kůň vběhl rovnou do stodoly, a tu se truhla zachytila o práh. Dívčinou to trhlo tak silně, že se jí modrý šáteček smekl z hlavy... a všechno naráz zmizelo: kůň, divotvorná truhla i starý hlídací pes.
Když se dívka ráno probudila, vzpomněla si na svůj divný sen.
Ach jaká škoda, že se mi to všecko jenom zdálo! pomyslila si.
A vtom vyskočila z postele a hlasitě vykřikla: před ní stála divotvorná truhla.
Musím hned vyzkoušet, k čemu bude dobrá, řekla si dívka. Přivlekla k truhle pytel ječmene a vhodila několik hrstí zrna do kulatého otvoru ve víku. V tom okamžení se v truhle začalo něco točit a rachotit a druhým otvorem dole se začala sypat mouka.
To se děvče zaradovalo! Přisypávalo hrst za hrstí a vesele si notovalo; a žernovy v truhle tiše povrzávaly, jako kdyby zpívaly spolu s ním. Neuběhla ani hodina a pytel s ječmenem byl prázdný. Zato stál vedle druhý, až do vrchu plný čistě a jemně umleté mouky.
Konečně si mohla dívka trochu oddychnout. Kouzelný mlýnek pracoval za ni.
Selka si ale hned všimla, že je dívka příliš rychle s prací hotova. Každý den jí začala přidávat po pytli zrní, ale dívčinu ani nenapadlo, aby si stěžovala. Ať jí dávala selka ječmene, pšenice i žita co chtěla, navečer bylo všechno čistě semleté, všechno hotové. Selka mohla být jen ráda, ale místo toho nemohla zvědavostí vydržet.
To není jen tak, říkala si v duchu. Té holce jistě někdo pomáhá!
A tak se jednou přikradla ke stodole a nahlédla skulinou dovnitř. Vidí, jak děvče sedí u veliké truhly, hází hrst zrní za hrstí na víko, prozpěvuje přitom písničky a mouka se sama od sebe sype do pytle.
„Tak je to tedy!" zabručela selka. „Ale odkud jen to děvče mohlo získat čarodějnou skříňku? S takovým mlýnkem bych i já sama namlela zrní třeba celý vůz."
Hned první neděli zavolala dívčinu k sobě a promluvila sladkým hlasem:
„Copak, milá moje, cože pořád sedíš doma jako nějaká babička? Měla by ses jít trochu povyrazit s kamarádkami, dnes je přece svátek.
Děvče nevěřilo svým uším. Za všechna ta léta, co žilo u selky, neuslyšelo vlídného slova. A tu s ní najednou selka hovoří jako s vlastní dcerou, a ještě k tomu jí dovolila vyjít si ven!
Dívčina se zaradovala, přistrojila se, jak mohla nejlíp, a vyběhla ze dvora. To právě selka potřebovala. Sotva bylo děvče za vraty, běžela ke stodole. No, copak to tam stojí za čarodějného robotníka, který nejí, nepije a pořád jenom pracuje?
Selka obešla truhlu ze všech stran, a když našla kulatý otvor ve víku, vhodila do něho několik hrstí zrna.
V truhle se něco zatočilo, zaklepalo — a dole se začala, sypat mouka.
„To je přece něco!" zaradovala se selka. „Jenomže já nejsem děvečka, abych se tu lopotila celý den. Vsypu tam celý pytel najednou."
Přivlekla velikánský pytel ovsa a převrátila jej do otvoru. V truhle zaskřípělo, zachrčelo a žernovy zůstaly stát.
„Něco se tam asi polámalo, budu se na to musit podívat," řekla selka a vzala za víko.
Ale víko nic. Selka se do něho opřela kolenem, i ramenem se vzpírala, víko se však nepohnulo ani o vlásek, jako kdyby k truhle přirostlo. Selka se dopálila, popadla obrovský sochor a rozmáchla se ze vší síly. Uhodila jednou — sochor odskočil jako od železa, uhodila podruhé — rozlétly se třísky, uhodila potřetí — víko zaskřípělo a odskočilo. Tu vyrazil z truhly plamen, ohnivým jazykem vylétl až k samé střeše. Selka nestačila ani uskočit. Oheň ji pohltil od hlavy až k patám. Shořela jako stará koudel.
Když se děvče večer vrátilo domů, nemohlo selku nikde najít. Jen ve stodole ležela před truhlou hrstka popela a vedle ní železný sochor. Víko truhly bylo opět pevně zavřeno.
Selka neměla ani muže, ani děti, a tak zůstala dívka v chalupě. S rukama v klíně sedala nerada, a k tomu ještě měla dobré srdce; začala brát od chudobných sousedek zrní a semílala jim je na svém mlýnku. Sousedky si ji nemohly vynachválit, a brzy se roznesla o hodné dívčině a o jejím divotvorném mlýnku pověst po širém kraji.
Po letech děvče dorostlo v pěknou nevěstu a tu ji poprosil o ruku jeden hodný mládenec z blízké vsi. Oba pak žili spolu šťastně a spokojeně až do smrti.
