 |
| Medvěd svolal sudí — vlka a lišku — a začal psy soudit. |
Medvěd svolal sudí — vlka a lišku — a začal psy soudit.
„Vy lupiči!" zařval. „Jak jste se opovážili zadávit zajíčka?"
„Smiluj se nad námi," žadonili psi. „Měli jsme hrozný hlad."
Sudí dlouho přemýšleli a potom si řekli:
„Jak je máme soudit? Kdo z nás neměl hlad?"
Medvěd už by byl málem psy propustil, ale tu všichni zajíci začali sborem naříkat:
„Teď bude konec našemu žití. Psi nás všechny zadáví!"
I dali sudí znova hlavy dohromady a rozhodli takto:
„Především a za prvé, aby se psi k žádné živé tváři ani na krok nepřibližovali; jestli ale zvíře padne, ať si je potom sežerou."
Aby nebylo už žádných dalších sporů, zapsali sudí rozsudek na lejstro a vydali je psům.
Psi sebrali listinu a na velkém psím sněmu se usnesli, že ji dají do úschovy starému ovčáckému psu Krancisovi.
Krancis hlídal lejstro jeden den, hlídal druhý den, a třetího dne se zamyslil: Ne, to lejstro já neuchráním. Musím chodit za stádem na pastvinu, a co když najednou spustí déšť a lejstro promokne? Dám je raději kocourovi, ten bydlí v suché světnici a jen si líhá na teplé peci.
No dobrá. Kocour vzal lejstro, zanesl je na půdu a přivázal k trámu v tom nejodlehlejším koutě.
Uplynul nějaký čas. Jednoho dne psi spatřili, jak na louce dovádí hříbátko. Upadlo na zem a převalovalo se po trávě. I vrhli se na hříbě a zadávili je.
Tu se ze všech stran seběhli koně, zaržáli, zadupali kopyty a odvedli psy k medvědovi na soud.
Medvěd se rozzlobil.
„Co jste to udělali?" zařval na psy. „Zase začínáte starou písničku?"
„Nezačínáme," odvětili psi, „hříbátko leželo na zemi a soudcové rozhodli, že jestli zvíře padne, mohou je psi sežrat. Vždyť nám na to vydali i lejstro!"
„Na to se nějak nepamatuji," řekl medvěd. „Ukažte mi to své lejstro!"
Psi se podívali jeden na druhého. Kdepak my jen to lejstro máme? Tu si vzpomněli, že je v úschově u Krancise. A celá smečka letěla ke starému psu. Zavyli: „Kam jsi schoval lejstro? Hned nám je vydej!"
Krancis se poškrábal tlapkou za uchem a běžel ke kocourovi:
„Kocoure, potřebujeme lejstro. Sem s ním!"
Kocour skočil na půdu, dívá se, lejstro nikde, jen provázek se na trámu houpe. Lejstro sežraly myši.
Ó teď se ale Krancis rozzlobil!
„Pěkně jsi mi opatroval lejstrrro, kocourrre! No počkej, já ti dám!"
A skočil na kocoura, až chomáče chlupů lítaly na všechny strany.
Ale co to bylo platné? Lejstro tím nevrátil.
No, když tedy lejstro zmizelo, rozhodl medvěd takto;
„Od nynějška budou psi jenom kosti hlodat."
Hm, tohle se psům moc nelíbilo. Ale kdo se bude s bručounem hádat?
A tak se museli psi spokojit jenom s kostmi. Kdo měl na tom vinu? Kočičí plemeno, toť se ví. Proto také psi od těch dob na kočky zanevřeli. Ani jeden pořádný pes neprojde kolem kočky, aby se s ní nepopral.
Psi vedou vojnu s kočkami a kočky vyhlásily válku myším — proč také myši tenkrát to psí lejstro žraly? Kvůli nim nemohou teď kočky se psy vydržet.
