POPELKA - O POPELCE JAK SE JMENOVAL JEJÍ KŮŇ?

POPELKA - A JAK SE JMENOVAL JEJÍ KŮŇ?

Tři oříšky pro Popelku

Poznáte je? Z nej pohádky pro Vás...

PSÍ LEJSTRO. Zajíci začali naříkat: „Teď bude konec našemu žití. Psi nás všechny zadáví!"

PSÍ LEJSTRO

PES A ZAJÍC

Jednou zadávili psi zajíčka. Uviděl to zajíc se zaječicí, zavřeštěli pláčem a běželi k medvědovi, lesnímu starostovi, žalovat na psy.

Medvěd svolal sudí — vlka a lišku — a začal psy soudit.

„Vy lupiči!" zařval. „Jak jste se opovážili zadávit zajíčka?"

„Smiluj se nad námi," žadonili psi. „Měli jsme hrozný hlad."

Sudí dlouho přemýšleli a potom si řekli:

„Jak je máme soudit? Kdo z nás neměl hlad?"

Medvěd už by byl málem psy propustil, ale tu všichni zajíci začali sborem naříkat:

„Teď bude konec našemu žití. Psi nás všechny zadáví!"

I dali sudí znova hlavy dohromady a rozhodli takto:

„Především a za prvé, aby se psi k žádné živé tváři ani na krok nepřibližovali; jestli ale zvíře padne, ať si je potom sežerou."

Aby nebylo už žádných dalších sporů, zapsali sudí rozsudek na lejstro a vydali je psům.

Psi sebrali listinu a na velkém psím sněmu se usnesli, že ji dají do úschovy starému ovčáckému psu Krancisovi.

Krancis hlídal lejstro jeden den, hlídal druhý den, a třetího dne se zamyslil: Ne, to lejstro já neuchráním. Musím chodit za stádem na pastvinu, a co když najednou spustí déšť a lejstro promokne? Dám je raději kocourovi, ten bydlí v suché světnici a jen si líhá na teplé peci.

No dobrá. Kocour vzal lejstro, zanesl je na půdu a přivázal k trámu v tom nejodlehlejším koutě.

Uplynul nějaký čas. Jednoho dne psi spatřili, jak na louce dovádí hříbátko. Upadlo na zem a převalovalo se po trávě. I vrhli se na hříbě a zadávili je.

Tu se ze všech stran seběhli koně, zaržáli, zadupali kopyty a odvedli psy k medvědovi na soud.

Medvěd se rozzlobil.

„Co jste to udělali?" zařval na psy. „Zase začínáte starou písničku?"

„Nezačínáme," odvětili psi, „hříbátko leželo na zemi a soudcové rozhodli, že jestli zvíře padne, mohou je psi sežrat. Vždyť nám na to vydali i lejstro!"

„Na to se nějak nepamatuji," řekl medvěd. „Ukažte mi to své lejstro!"

Psi se podívali jeden na druhého. Kdepak my jen to lejstro máme? Tu si vzpomněli, že je v úschově u Krancise. A celá smečka letěla ke starému psu. Zavyli: „Kam jsi schoval lejstro? Hned nám je vydej!"

Krancis se poškrábal tlapkou za uchem a běžel ke kocourovi:

ZAJÍC POLNÍ

„Kocoure, potřebujeme lejstro. Sem s ním!"

Kocour skočil na půdu, dívá se, lejstro nikde, jen provázek se na trámu houpe. Lejstro sežraly myši.

Ó teď se ale Krancis rozzlobil!

„Pěkně jsi mi opatroval lejstrrro, kocourrre! No počkej, já ti dám!"

A skočil na kocoura, až chomáče chlupů lítaly na všechny strany.

Ale co to bylo platné? Lejstro tím nevrátil.

No, když tedy lejstro zmizelo, rozhodl medvěd takto;

„Od nynějška budou psi jenom kosti hlodat."

Hm, tohle se psům moc nelíbilo. Ale kdo se bude s bručounem hádat?

A tak se museli psi spokojit jenom s kostmi. Kdo měl na tom vinu? Kočičí plemeno, toť se ví. Proto také psi od těch dob na kočky zanevřeli. Ani jeden pořádný pes neprojde kolem kočky, aby se s ní nepopral.

Psi vedou vojnu s kočkami a kočky vyhlásily válku myším — proč také myši tenkrát to psí lejstro žraly? Kvůli nim nemohou teď kočky se psy vydržet.

Mix – Jen kolovrátku zpívej II Popelka 1969 JAN TŘÍSKA hraje a zpívá v Popelce

JAN TŘÍSKA

SNĚHURKA A SEDM TRPASLÍKŮ

Sněhurka a sedm trpaslíků

HOŘE PŘEHOŘE

HOŘE PŘEHOŘE

PASTÝŘSKÁ

Žili kdysi dva sousedé. Jeden byl bohatý a druhý chudák. Ať se boháč pustil do čeho chtěl, ve všem mu přálo štěstí. Kopejka přitahovala kopejku, rubl přivábil sto dalších. A chudák robotil dnem i nocí, ani záda nenarovnal, ale nic se mu nedařilo, všechno mu šlo křížem. Zasil na poli — obilí mu potloukly kroupy; a když koupil za poslední groše bezrohou kozu, vlk mu ji zadávil...

Jednou se oba sousedé vypravili do města na trh. Boháč naplnil vůz až dovrchu slaninou, sýrem a bečkami s máslem. Chudák hodil na rozeschlý vozíček snopek lnu a jel.

Přijeli do města. Boháče hned obstoupili kupci, rozebrali mu v mžiku všechno zboží a nasypali plnou mošnu zlata. Ale na chudákův len se nikdo ani nepodíval. Jen jedna babka se přišourala, obrátila len sem a tam, ohmatala a šla zase pryč. Chudák utíkal za ní:

„Kup, prodám lacino!"

Babku nedohnal, ale zato přišel o svůj majetek. Len ukradli zloději, a ještě mu odvezli vozík i s koněm.

Co si měl chudák počít? Poprosil boháče, aby mu půjčil dva nebo tři groše; chtěl si koupit nové dřeváky, protože staré byly už skrznaskrz prošlapané. Ale boháč se otočil, jako by neslyšel, sedl na vůz a odjel z trhu. I to mu bylo na obtíž, aby souseda svezl.

Šel tedy chudák pěšky. Cesta vedla lesem a začalo se už stmívat Chudák se sotva belhal, a tu ještě ke všemu klopýtl o souček. Zastavil se a ztěžka povzdychl:

„Ach ty moje hoře přehoře!"

Sotva to dořekl, objevila se před ním ženština, ale jaká strašlivá, kostnatá, vlasem zarostlá! Zatarasila celou cestu a hlavu opřela o vrcholek sosny.

Chudák se polekal:

„Kdo jsi? Odkud ses tu vzala?"

„Jsem tvoje Hoře. Volal jsi mě, tak mě teď poneseš na zádech!"

„Dobrá, milé Hoře, ale jsi nějak moc veliké! Nemohlo by ses zmenšit aspoň na polovic?"

„Proč ne, to mohu," řeklo Hoře, zakolébalo se a zahoupalo, a hned bylo o polovinu menší.

Chudák se podíval, podrbal se za uchem a řekl:

„Pořád jsi ještě moc veliké, Hoře moje. Neunesu tě."

A tak se Hoře zmenšovalo ještě dál, tálo před očima jako sněhová závěj. Už bylo jako obyčejný člověk, jako malé dítě. Ale chudák pořád jen volal: „No tak, ještě! Ještě trošku!"

Nakonec už bylo Hoře veliké jako oříšek. Chudák věděl dobře, kam pěnkava nosem sedá, vytáhl tabatěrku, milé Hoře tam strčil a zaklapl víčko. Potom dal tabatěrku do kapsy a vykročil dál.

Šel, šel, až došel ke mlýnu. Vesele se točila mlýnská kola, rachotila v ložiskách, až se voda u stavidla pěnila jako ve varu. Chudák se zastavil, vytáhl z kapsy tabatěrku a mrštil jí přímo tam, kde voda kolotala vírem.

„Propadni se, Hoře moje, ať po tobě ani dechu, ani slechu nezbude! Odtud se už nedostaneš."

Teď bylo chudákovi lehko u srdce! Zanotoval písničku a vykročil k domovu.

Hoře a veselí se spolu nesnesou. Jakmile tě hoře opustí, ani se nenaděješ, a usměje se na tebe štěstí. Tak i u našeho chudáka. Neušel ještě ani deset kroků a vidí, jak se mu něco zablýsklo pod nohama. Shýbl se — vždyť je to zlaťák, a ještě k tomu zbrusu nový!

I podívejme, to mám na koně, řekl si chudák a zanotoval ještě hlasitěji.

Vykračoval dál, prozpěvoval a přemýšlel si.

Kůň je pro sedláka to nejdůležitější, ale bez vozu se také neobejdeš.

Jen na to pomyslil, když na cestě zase něco zablýsklo. Chudák se shýbl, a věřte nebo nevěřte, zdvihl ještě jeden zlaťák. Šel dál, cinkal zlaťáky a přitom ho napadlo:

Ale dobré hospodářství přece potřebuje i krávu!

A co byste tomu řekli? Kde se vzal tu se vzal, ležel na cestě třetí dukát. Jako by ho tam schválně někdo pohodil. Chudák ho zdvihl a strčil do kapsy k dvěma ostatním.

Vrátil se domů, koupil koně, vůz i krávu a začal pomaloučku hospodařit.

Jenomže teď už mu šlo všechno jinak. Čeho se dotkl, všechno se dařilo, na co sáhl, všechno jako květ. No, a lenošení neměl v lásce ani předtím. A tak se mu začalo hospodářství rok od roku spravovat. Chudákovi se nežilo o nic hůř než sousedovi.

Bohatým však, jak známo, závist nedá spát. Boháč teď neměl ani chvilku klidnou. Jak to, že dřív byl chudý soused bědnější než žebrák, a teď si žije a žádnou nouzi nezná? Nevězí za tím nějaké tajemství?

Zašel boháč k chudákovi, jako by se chtěl poradit o hospodářství, a začal se ho vyptávat a vyzvídat. A chudák mu hned ve své prostotě všecičko pověděl — jak se vypořádal se svým Hořem, jak je utopil pod mlýnským stavidlem.

Tak je to tedy, pomyslil si boháč. No dobrá, já ti ukážu, zač je toho loket. Kdyby všichni chudáci takhle shodili hoře ze svých ramen, nebude, kdo by na bohaté pracoval.

Hned na druhý den zajel boháč do mlýna. Vpadl k mlynáři a dal se do nářku a do vzdychání:

„Ach běda, potkalo mě neštěstí! Šel jsem kolem tvé hráze a spadl mi do vody měšec zlata. Měj slitování a vypusť vodu. Možná že ho na dně najdu."

Mlynář mu uvěřil a vodu vypustil. Boháč začal hledat chudákovu tabatěrku. Všechny kameny zpřevracel, celý se zmazal blátem, až ji konečně našel.

„No, sousedíčku, teď se drž! Pustím tvoje Hoře ven, ať ti chodí v patách jako zastara."

Stiskl zámeček, víčko cvaklo a chudákovo Hoře — hop! — vyskočilo z tabatěrky. Nejdřív nebylo větší než ořech, ale pak vám začalo růst jako z vody! Už bylo veliké jako dítě, pak jako pořádná ženská a ustavičně rostlo a rostlo. Vztyčilo se až nad střechu mlýna. Protáhlo se, otřepalo a řeklo:

„Ach jak ti děkuji, boháči, už jsem myslilo, že přišla má poslední hodinka. Za to ti budu teď věrným druhem a nikdy tě neopustím."

„Co to povídáš?" polekal se boháč. „Vždyť ty nejsi moje Hoře, patříš přece chudákovi! Běž honem k němu."

„To jako k tvému sousedu? Ale co tě vede! Tu lišku podšitou, toho zlosyna nechci už ani vidět. Tys mě zachránil, s tebou také zůstanu."

Boháč se celý rozklepal strachy. Umlouval Hoře tak i onak, aby ho nechalo jít, že se spolu rozloučí. Ale Hoře jen potřáslo hlavou a rozplynulo se jako dým. Tu vyskočil boháč na vůz a přetáhl koně bičem. Kůň vyletěl po cestě, jako když mu hlavu zapálí, a boháč ho ještě popoháněl bičem. Švihal ho po hřbetě i po slabinách a říkal si:

Možná že mě Hoře nedohoní. Možná že mu ujedu!

Sotva na to pomyslil, vzepjal se kůň z posledních sil, ale tak, že boháč vypadl z vozu a zlomil si ruku.

A pak bylo ještě hůř. Boháč se jakžtakž sebral ze země a vlekl se dál po cestě. Ještě nedošel k vesnici, když uviděl, jak celý jeho statek stojí v plamenech, jen kouř se kolem válel. Všechno mu shořelo na prach — peníze, dobytek i dům.

COPAK JE MOŽNO ŽÍT BEZ PÍSNIČKY?

Jen sovy se opozdily. Byly hrozně líné a náramně rády si pospaly

JAK SE SOVY UČILY ZPÍVAT

Za dávných dob zpívali všichni ptáci stejně. Povstal z toho veliký zmatek. Zaslechl třeba holub krásnou písničku a myslil si, že to cukruje jeho holubička. Vzlétl za hlasem, a dostal se rovnou do drápů supovi. Anebo začal hejl s rudým hrdlem svolávat svá mláďata, a sletěli se šedí vrabčáci... Takovýhle život nakonec ptáky omrzel; rozhodli se, že naskládají všechny zpívánky do veliké truhly a budou po řadě táhnout. Kdo jakou píseň vytáhne, tu bude zpívat celý jeho rod.

Ptáci si smluvili den, hodinu i místo a sletěli se ze všech končin lesa k rozdílení.

Jen sovy se opozdily. Byly hrozně líné a náramně rády si pospaly. Ptáci, letěli kolem k smluvenému místu, zvali dvě sovy dřímající na větvi, ale ty jen pootevřely své kulaté oči a pravily jedna druhé:
„Proč spěchat? Nejlepší písně jsou vždycky nejdelší a nejtěžší, ty se jistě skutálely až na dno a zbudou právě na nás."
Sovy se vypravily za svým přídělem teprve k večeru. Nahlédly do truhly, ale ta už byla prázdná. Všechny písně si rozebrali druzí ptáci. A tak na sovy nezbylo nic.

Ale copak je možno žít bez písničky? Nevíš ani, jakým hlasem se kamarádovi ozvat. Sovy naříkaly, truchlily, a nakonec řekly:
„Vymyslíme si tedy pro sebe nějakou písničku samy."
Ale nebylo to nijak snadné. Tu začaly takovou, že se jim z toho vlastní uši rozbolely, tu se zas daly do trylkování a už se radovaly, jak jim to pěkně jde, když najednou zaslechly, jak tentýž kousek, ale mnohem ladněji, notuje nějaký ubohý střízlík.

Sovy se načisto znavily. A ptáci kolem dokola štěbetali od rána do večera jim na zlost.
Jednou navečer se potkaly dvě sovy kmotřičky v křovině za vsí. Tlachaly o všem možném a rozpovídaly se i o svém smutném osudu. A tu jedna z nich pravila:
„Co abychom se přiučily u lidí?"
„To je nápad," odpověděla druhá, „zrovna teď jsem slyšela, že se dnes ve vsi strojí svatba. A na svatbách se zpívají nejhezčí písně, to je jistojistá pravda."

Co řekly, udělaly. Letěly do vesnice, rovnou do dvora, kde se slavila svatba. Uvelebily se na jabloni poblíž chalupy a napjaly sluch. Ale měly smůlu: nikdo z hostí nezpíval, a sovy už omrzelo sedět na větvi.
„Jak je vidět, nedočkáme se pomoci ani od lidí!" posteskly si a už se chystaly, že poletí po svých.

Vtom vrzly dveře, hlučně se rozevřely a nějaký rozjařený brach vykřikl z plna hrdla: „Juchúch — uú!"
„Slyšíte, dámo, to je moje píseň!" vzkřikla první sova.
„Dobrá, buďsi," odvětila druhá. „Máte vy ale štěstí!"

V té chvíli se ve stáji probudil kůň a hlasitě zafrkal „A tohle je zase moje, moje písnička!" zvolala ihned druhá sova.
A obě vesele odletěly, aby byly co nejrychleji v rodném lese a mohly se pochlubit ostatním ptákům svými překrásnými písněmi.

Kdo se někdy v noci zatoulal do borového, březového nebo jedlového lesa, jistě uslyšel, jak na sebe volají dva ptáci.
Jeden křičí: „Húúúú! Húú!"
A druhý mu odpovídá: „Rrr ... Rrr ... Chrr-rrý!"
To jsou ty sovy, co za starých časů letěly na svatbu, aby se naučily písničkám.

ŠTAFLÍK A ŠPAGETKA

ŠTAFLÍK A ŠPAGETKA

ROZUM A ŠTĚSTÍ

ROZUM A ŠTĚSTÍ

PASTÝŘSKÁ POHÁDKA

Pastýřská pohádka

Pastýřská pohádka (TV film)

Pohádka /Československo, 1980, 46 min Režie: Svatava Simonová Kamera: Milan Dostál Hudba: Otmar Mácha Hrají: Martin Stropnický, Jaroslav Drbohlav, Josef Kemr, Taťjana Medvecká, Vlasta Fabianová, Milena Steinmasslová, Vladimír Hrubý, Roman Skamene 

Obsah: 

Žili byli dva bratři. Byli líní a dodnes by leželi za pecí, kdyby je tatík nevyhnal do služby. A tak šli, nejdřív Vojta a pak Ondra, na královský zámek. Zdejší král a jeho dcera princezna ale měli rádi žerty. A tak bratři dostali za úkol uhlídat stádo zajíců. Jednomu se nevedlo, ale druhý to dokázal. A přišla mu při tom vhod kouzelná píšťalička od kouzelné babičky... V pohádce z roku 1980 podle předlohy Z. Martínka si zahráli M. Stropnický, J. Drbohlav, J. Kemr, T. Medvecká a další herci.

OBUŠKU Z PYTLE VEN. POHÁDKA.

OBUŠKU Z PYTLE VEN

Pohádka je o chudém muzikantovi, který má doma kupu hladových dětí. 

Rozhodne se, že půjde do světa za výdělkem. Po dlouhé cestě dojde do hospody, ve které je posvícení. Zahraje hostům a za vystoupení mu lakomý hostinský dá jen kousek suchého chleba. Muzikant potká kouzelného stařečka, který mu daruje ubrousek, který se sám prostírá a oslíka, z něhož padají dukáty. Muzikant se s dary vydá domů. Cestou se zastaví v hospodě a ukáže je hostinskému. Vychytralý hostinský mu je však vymění. Doma muzikant ukazuje rodině dary, ale žádná kouzla se nedějí.

Chuďas si uvědomí, kdo ho okradl a vydá se zpět k hostinskému, aby použil svůj třetí dar -- obušek!

POHÁDKOVÉ PŘÍBĚHY. VČELÍ MEDVÍDCI. OBRÁZKY Z POHÁDEK.

Včelí medvídci

Příběhy včelích medvídků 

je populární loutkový seriál podle stejnojmenné knihy Jiřího Kahouna. První série seriálu byla natočena v roce 1984. Role vypravěče seriálu Příběhy včelích medvídků se ujal herec Josef Dvořák.
Jednoho jarního dne se na louce v jednom kouzelném lese narodili dva malí čmeláčci. Blonďatý čmeláčí kluk dostal jméno Čmelda a druhý černovlasý Brumda. Společně se svojí maminkou žili v chaloupce na louce v kouzelném lese. Oba kluci jsou pěkní nezbedové a občas dokážou mamince způsobit pěkné starosti.
Jinak jsou to ale hodní kluci. Když kluci trochu povyrostou, vydávají se na průzkum kouzelného lesa, kde na ně čeká řada dobrodružství, ale také řada setkání. Na svých „objevných“ cestách se například setkají s velkým Pučmeloudem, ze kterého jde strach.

Pučmeloud je ale velký nemotora, proto ho dva malí kluci nakonec vždy přelstí. Setkají se také se svižníkem, který stále někam chvátá a nemá chvíli čas, s housenkou nebo třeba s pavoukem. Jejich dobrodružství ale vždy dopadnou dobře.

OBRÁZKY Z POHÁDEK

ČMELDA A BRUMDA ŽIVĚ

Brumda a Čmelda jsou dva čmeláčí bratři, kteří společně žijí v domečku v kouzelném lese se svoji maminkou. 

Oba dokáží svými povedenými kousky nahnat mamince pěkný strach. Maminka se za to na ně také vždy pěkně zlobila, ale své dva čmeláčky má velmi ráda. Když oba kluci povyrostli, tak začali objevovat tajuplná zákoutní lesa, kde se setkali s různými obyvateli lesa.

O krtečkovi, Krteček, Hledejte krtečka!

O krtečkovi, Krteček, Hledejte krtečka!

POHÁDKY Z LESA

POHÁDKY Z LESA

CINDERELLA

CINDERELLA

NEPOZNÁME TO. A CO VY? VIDÍTE DOBŘE?

NOVODOBÁ ČESKÁ POHÁDKA S KYBLÍKEM?