HOŘE PŘEHOŘE
 |
| PASTÝŘSKÁ |
Žili kdysi dva sousedé. Jeden byl bohatý a druhý chudák. Ať se boháč pustil do čeho chtěl, ve všem mu přálo štěstí. Kopejka přitahovala kopejku, rubl přivábil sto dalších. A chudák robotil dnem i nocí, ani záda nenarovnal, ale nic se mu nedařilo, všechno mu šlo křížem. Zasil na poli — obilí mu potloukly kroupy; a když koupil za poslední groše bezrohou kozu, vlk mu ji zadávil...
Jednou se oba sousedé vypravili do města na trh. Boháč naplnil vůz až dovrchu slaninou, sýrem a bečkami s máslem. Chudák hodil na rozeschlý vozíček snopek lnu a jel.
Přijeli do města. Boháče hned obstoupili kupci, rozebrali mu v mžiku všechno zboží a nasypali plnou mošnu zlata. Ale na chudákův len se nikdo ani nepodíval. Jen jedna babka se přišourala, obrátila len sem a tam, ohmatala a šla zase pryč. Chudák utíkal za ní:
„Kup, prodám lacino!"
Babku nedohnal, ale zato přišel o svůj majetek. Len ukradli zloději, a ještě mu odvezli vozík i s koněm.
Co si měl chudák počít? Poprosil boháče, aby mu půjčil dva nebo tři groše; chtěl si koupit nové dřeváky, protože staré byly už skrznaskrz prošlapané. Ale boháč se otočil, jako by neslyšel, sedl na vůz a odjel z trhu. I to mu bylo na obtíž, aby souseda svezl.
Šel tedy chudák pěšky. Cesta vedla lesem a začalo se už stmívat Chudák se sotva belhal, a tu ještě ke všemu klopýtl o souček. Zastavil se a ztěžka povzdychl:
„Ach ty moje hoře přehoře!"
Sotva to dořekl, objevila se před ním ženština, ale jaká strašlivá, kostnatá, vlasem zarostlá! Zatarasila celou cestu a hlavu opřela o vrcholek sosny.
Chudák se polekal:
„Kdo jsi? Odkud ses tu vzala?"
„Jsem tvoje Hoře. Volal jsi mě, tak mě teď poneseš na zádech!"
„Dobrá, milé Hoře, ale jsi nějak moc veliké! Nemohlo by ses zmenšit aspoň na polovic?"
„Proč ne, to mohu," řeklo Hoře, zakolébalo se a zahoupalo, a hned bylo o polovinu menší.
Chudák se podíval, podrbal se za uchem a řekl:
„Pořád jsi ještě moc veliké, Hoře moje. Neunesu tě."
A tak se Hoře zmenšovalo ještě dál, tálo před očima jako sněhová závěj. Už bylo jako obyčejný člověk, jako malé dítě. Ale chudák pořád jen volal: „No tak, ještě! Ještě trošku!"
Nakonec už bylo Hoře veliké jako oříšek. Chudák věděl dobře, kam pěnkava nosem sedá, vytáhl tabatěrku, milé Hoře tam strčil a zaklapl víčko. Potom dal tabatěrku do kapsy a vykročil dál.
Šel, šel, až došel ke mlýnu. Vesele se točila mlýnská kola, rachotila v ložiskách, až se voda u stavidla pěnila jako ve varu. Chudák se zastavil, vytáhl z kapsy tabatěrku a mrštil jí přímo tam, kde voda kolotala vírem.
„Propadni se, Hoře moje, ať po tobě ani dechu, ani slechu nezbude! Odtud se už nedostaneš."
Teď bylo chudákovi lehko u srdce! Zanotoval písničku a vykročil k domovu.
Hoře a veselí se spolu nesnesou. Jakmile tě hoře opustí, ani se nenaděješ, a usměje se na tebe štěstí. Tak i u našeho chudáka. Neušel ještě ani deset kroků a vidí, jak se mu něco zablýsklo pod nohama. Shýbl se — vždyť je to zlaťák, a ještě k tomu zbrusu nový!
I podívejme, to mám na koně, řekl si chudák a zanotoval ještě hlasitěji.
Vykračoval dál, prozpěvoval a přemýšlel si.
Kůň je pro sedláka to nejdůležitější, ale bez vozu se také neobejdeš.
Jen na to pomyslil, když na cestě zase něco zablýsklo. Chudák se shýbl, a věřte nebo nevěřte, zdvihl ještě jeden zlaťák. Šel dál, cinkal zlaťáky a přitom ho napadlo:
Ale dobré hospodářství přece potřebuje i krávu!
A co byste tomu řekli? Kde se vzal tu se vzal, ležel na cestě třetí dukát. Jako by ho tam schválně někdo pohodil. Chudák ho zdvihl a strčil do kapsy k dvěma ostatním.
Vrátil se domů, koupil koně, vůz i krávu a začal pomaloučku hospodařit.
Jenomže teď už mu šlo všechno jinak. Čeho se dotkl, všechno se dařilo, na co sáhl, všechno jako květ. No, a lenošení neměl v lásce ani předtím. A tak se mu začalo hospodářství rok od roku spravovat. Chudákovi se nežilo o nic hůř než sousedovi.
Bohatým však, jak známo, závist nedá spát. Boháč teď neměl ani chvilku klidnou. Jak to, že dřív byl chudý soused bědnější než žebrák, a teď si žije a žádnou nouzi nezná? Nevězí za tím nějaké tajemství?
Zašel boháč k chudákovi, jako by se chtěl poradit o hospodářství, a začal se ho vyptávat a vyzvídat. A chudák mu hned ve své prostotě všecičko pověděl — jak se vypořádal se svým Hořem, jak je utopil pod mlýnským stavidlem.
Tak je to tedy, pomyslil si boháč. No dobrá, já ti ukážu, zač je toho loket. Kdyby všichni chudáci takhle shodili hoře ze svých ramen, nebude, kdo by na bohaté pracoval.
Hned na druhý den zajel boháč do mlýna. Vpadl k mlynáři a dal se do nářku a do vzdychání:
„Ach běda, potkalo mě neštěstí! Šel jsem kolem tvé hráze a spadl mi do vody měšec zlata. Měj slitování a vypusť vodu. Možná že ho na dně najdu."
Mlynář mu uvěřil a vodu vypustil. Boháč začal hledat chudákovu tabatěrku. Všechny kameny zpřevracel, celý se zmazal blátem, až ji konečně našel.
„No, sousedíčku, teď se drž! Pustím tvoje Hoře ven, ať ti chodí v patách jako zastara."
Stiskl zámeček, víčko cvaklo a chudákovo Hoře — hop! — vyskočilo z tabatěrky. Nejdřív nebylo větší než ořech, ale pak vám začalo růst jako z vody! Už bylo veliké jako dítě, pak jako pořádná ženská a ustavičně rostlo a rostlo. Vztyčilo se až nad střechu mlýna. Protáhlo se, otřepalo a řeklo:
„Ach jak ti děkuji, boháči, už jsem myslilo, že přišla má poslední hodinka. Za to ti budu teď věrným druhem a nikdy tě neopustím."
„Co to povídáš?" polekal se boháč. „Vždyť ty nejsi moje Hoře, patříš přece chudákovi! Běž honem k němu."
„To jako k tvému sousedu? Ale co tě vede! Tu lišku podšitou, toho zlosyna nechci už ani vidět. Tys mě zachránil, s tebou také zůstanu."
Boháč se celý rozklepal strachy. Umlouval Hoře tak i onak, aby ho nechalo jít, že se spolu rozloučí. Ale Hoře jen potřáslo hlavou a rozplynulo se jako dým. Tu vyskočil boháč na vůz a přetáhl koně bičem. Kůň vyletěl po cestě, jako když mu hlavu zapálí, a boháč ho ještě popoháněl bičem. Švihal ho po hřbetě i po slabinách a říkal si:
Možná že mě Hoře nedohoní. Možná že mu ujedu!
Sotva na to pomyslil, vzepjal se kůň z posledních sil, ale tak, že boháč vypadl z vozu a zlomil si ruku.
A pak bylo ještě hůř. Boháč se jakžtakž sebral ze země a vlekl se dál po cestě. Ještě nedošel k vesnici, když uviděl, jak celý jeho statek stojí v plamenech, jen kouř se kolem válel. Všechno mu shořelo na prach — peníze, dobytek i dům.
