 |
| Babička a vnučka spolu... |
Babička a vnučka
Jindřiška měla bohaté rodiče. Tím velice zpyšněla; na chudší lidi navykla si pohlížeti z vysoka. Rodičům však zůstala utajena tato nepěkná vlastnost dcerušky; jinak by ji byli pokárali.
Dívčinka byla také marnivá. Zakládala si na svém zevnějšku, chlubila se svým pěkným oděvem, a když ji nikdo neviděl, se zálibou zhlížívala se v zrcadle.
Kdysi oznámil tatínek při snídani, že k nim přijede jeho matka, která bydlela u své dcery daleko v horách. Jindřiška své babičky dosud neznala; neboť stařenka nikdy nechtěla vsednouti do vlaku, aby dojela k synovi, otci Jindřišky. Ten pak zase byl svým povoláním vázán na město; nedostávalo se mu času k jízdě do vzdáleného místa. Stařence velmi často psával a posílal jí na přilepšenou.
Teď konečně přemohla babička nechuť k železnici. Přijede k synovi, aby - jak psala - poznala svou vnučku, dříve, než ji Bůh povolá na věčnost. Kdy však přijede, nepsala; slíbila jenom, že to bude brzy ...
Za nepřítomnosti rodičů proháněla se Jindřiška v zahradě, rozkládající se okolo jejich domu.
Doběhla k mřížovému plotu. Tam uzřela chudobně oděnou stařenku, jež se opírala o berličku. Na levé ruce nesla košík.
"Holčičko, zůstává tady pan Veselý?" otázala se stařenka.
"Zůstává! Tatínek není doma, ani maminka!" řekla Jindřiška a kvapně odcházela.
Jistě je to žebračka, která přichází tatínka poprosit o almužnu. Pan Veselý byl štědrým podporovatelem chudiny.
„Děvenko zlatá!“ volala za ní stařena. Však Jindřiška se neobrátila. Přece nebude mluvit s žebračkou, ona, jediná dceruška bohatých rodičů! Vběhla do domu a po některé době vyklonila se z okna, aby se podívala, vrací-li se již rodiče.
Na schodech před vraty seděla ona stařena.
Jindřiška nedbala již o ni. Vyhledala své panenky a začala je oblékati.
A tu zaslechla venku tatínkův hlas: „Maminko! Tys už zde? A proč zde sedíš? Proč nejdeš do domu?“
Kvapně vyhlédla oknem — a ustrnula.
Tatínek líbá se s onou stařenou!
Je to jeho matka, její babička — a ona ji považovala za žebračku! Srdéčko jí prudce zabušilo.
A již otvírají se dvéře, a tatínek i maminka uvádějí stařenku do pokoje.
„Tady je naše Jindřiška, maminko! Polib přece svou babičku, Jindřiško!“ volal pan Veselý.
Dívenka k ní přistoupila, jsouc v obličeji rudá jako polní mák. A již jí stařenka žehná křížkem, vine ji k sobě, líbá a šeptá: „Má dušinko, teď už znáš svou babičku!"
Jindřiška se strachem očekávala, že babička bude žalovat, jak nepěkně se k ní zachovala. Však dobrá stařenka nezmínila se o tom ani slůvkem. Potom vyložila dárky, jež přivezla svým milým —- vesměs, co dalo hospodářství: vajíčka, máslo, homolky, mák a podobné.
Zůstala babička u syna delší dobu a Jindřiška naučila se ji milovat. Jenom to se jí nelíbilo, že babička chodí si tak prostě oděna, ač není právě chudobná. Matka jí to vsak vysvětlila, že babička nemůže si zvyknout na jiný šat, než v jakém chodí tam v horách...
Kdysi přistihla babička Jindřišku, když zhlížela se před zrcadlem, ozdobivši se perlami matčinými. Zaslechla, kterak dívenka zvolala: „Nejsem-li hezká?"'
„Jsi, děvenko, jsi!" řekla babička. „Nedbej však tolik na krásu těla, jako na krásu duše, která nikdy nepomíjí, kdežto krásný zevnějšek nemívá vždy dlouhého trvání! Když jsem byla dítětem, měla jsem nynější tvou podobu. A podívej se teď na mne, jak léta změnila mou tvář!"
Tehdy hněvala se Jindřiška na babičku pro její řeč. Po letech však často vzpomněla si na babičku — již dávno dřímající na tichém horském hřbitůvku — že tenkrát měla pravdu!
