 |
| Marně zapřísahá dívčina, aby dal pozor na zlaté kapradí |
O zlatém kapradí
Ovčák Jura, mládenec pohledání se zamiluje do dívčiny z lesní chaloupky / do lesní víly.
Slibují si svatbu, schází už jen svatojakubská noc.
Marně zapřísahá dívčina, aby dal pozor na zlaté kapradí: "Kdo ho najde procházeje lesem a dokonce utrhne zapomene."
Tak jí učila už babička, která varování od své babičky znala!
To ho víly za troufalost potrestají.
Jura nedbal a smál se babským pověrám. Vzal svou Verunku, že naposled ohněm proskočí a budou svoji...
Uprostřed lesa který vedl k paloučku s ohněm zahlédl zlaté mihotání. Skočil k němu a...
" Verunko! Konečně nebudeme chudí!" Utrhl stvol.
Najednou, jakoby byl rázem opilý, jen se mu hlava zatočila. V tu ránu už neviděl Verunku a rozeběhl se sám k ohni.
Marně ho volala a běžela za ním, jeho věrná družka.
Stalo se co předpověděly báby: Jura byl očarován a ztratil paměť.
 |
| Došel až k tůňce kde kdysi našel kapradí |
Věru, od té doby se mu vedlo zle. Generál ho posílal do nejhorších bitev a zlaté kapradí ho sice ochraňovalo od ran, ale ne od bolesti, kterou cítil jak s ním namyšlená generálovo dcera zachází.
Že se trápí i pro Verunku, to nevěděl.
Jednoho dne v jisté bitvě mu stvol zlatého kapradí upadl a Jura přesně do toho místa dostal ránu. Přišel o kus nohy a až k pasu, kde míval kapradí rána hnisala...
Už generálovi nebyl k ničemu a jeho dcera se na něj ani nepodívala.
Naštěstí se mu vrátila paměť.
Těžce raněný se vracel domů. Byl raněný na těle i na duši.Tohle mu přeci Verunka nemůže odpustit!
Došel až k tůňce kde kdysi našel kapradí a tam vysílený padl.
Místo kapradí u tůňky už rostl jen devětsil.
Verunka tudy často procházela. Tak našla i svého Juru vysílením spícího. Hned si všimla jeho rány a začala ho ošetřovat.
První probuzení přineslo Jurovi pohled do pomněnkových očí své Verunky, děvčete z lesní chaloupky, kterou si kdysi měl brát. Bolestně se na ní usmál a prosil za odpuštění co jí způsobil.
Verunka mu odpustila hned jak zmizel; věděla, že je očarovaný a tak trpělivě čekala zda najde cestu zpět.
Našel.
Pak byla opravdová svatba.
Od té doby Jura i svým dětem povídal:"...pohádky mají kus pravdy.
A zazvonil zvonec......a pohádky je konec!
