 |
| chasník, který se vyučil mlynářem postavil časem svůj mlýn |
- bývávalo, že si chasník, který se vyučil mlynářem postavil časem svůj mlýn.
Stalo se to i Jurovi z dědiny kde lišky dávaly dobrou noc.
Vydal se do světa a jednoho dne přišel na kraj lesní houštiny kde prýštil čarovný potok s průzračnou tůní...
...a to ještě nevěděl, že kolkolem bydlí víly, které noc co noc, ale rovněž i v poledním slunci natřásají v tanci své průhledné šaty.
Zkrátka, to místo ho očarovalo a rozhodl se, že si právě zde postaví mlýn.
Dřeva bylo kolem víc než dost, proto si vykasal rukávy a dal se do práce.
Ptáci kolem mu vyhrávali veselou švitořilku - muziku, kterou ovládají pouze oni, takže...než se rozkoukal a než se léto odklonilo do studeného podzimu, krajina kolem se oblékla do zlatého hávu měl domek pod střechou.
Najednou tu bylo víc volna a Jura se mohl rozhlédnout po krajině.
Však byl nejvyšší čas připravit se na zimu, nasbírat trochu hub k usušení a podobně.
Tak si vyšel v poledne také na palouček právě, když víly odhazovaly letní šátky po větru a chystaly se schovat do hlubiny tůně, aby se za nimi zavřelo zrcadlo a ony spaly a spaly do jara jako ti broučkové v zemi.
Jen jedné se zachytl šátek na haluzce z ostružiní a ona ho opatrně sundavala, bojíc se, že ho potrhá o trny.
Jura, překvapený jejími kadeřemi podobnými slunečním paprskům, když růžové zapadají za obzor a očima, které se podobali tůni nu jeho nového mlýnu jí začal pomáhat:
"Kdo jsi, krásná panenko? Není ti zima?"
Panenka mlčí.
"Neumíš mluvit?"
Panenka zakroutí hlavou. Neumí.
Mládenec se jí sice líbí, ale...Jéjej! Tůňka se proměnila v zrcadlo, už nemůže za družkami! To je neštěstí!
...a zrovna začal foukat studený vítr. Bleďoučkou vílou se roztřásla zima.
Jura okamžitě viděl, že je zle. Vzal milou vílu do náruče a pospíchal s ní domů.
Doma roztopil v kamnech a pomohl vílu obléknout do svých šatů než jí sežene z lesa jiné.
Napadlo ho: Ba ne, to nebude děvče ze vsi, na to je hodně křehká a ještě víc krásná. Začal věřit na pohádky a domyslel si, že potkal vílu v její živé velikosti.
Dělal ale jakoby nic a pořád jí vyprávěl.
Víle se také líbil a zvědavě se u něho rozhlížela po světničce.
Tohle všechno, že on umí? A sám?
Začal jí říkat Zlatuška, podle jejích zlatých vlasů a jí se to líbilo.
Chtěla být šikovná jako on a dávala pozor co a jak dělá a brzy už uměla i chleba upéct. A jaký! Voněl moukou jako zlatým obilím z něhož ji Jura umlel.
Tak se jim žilo ve mlýně krásně, slunečně, že než se nadáli přišlo jaro.
Jednoho dne zaťukalo na okno sluníčko a usmálo se na ně do kuchyně: "tůňka už je rozmrzlá a víly se probudily!"
Zlatuši se rozbušilo srdíčko: Víly, družky její zase budou tančit rosou!
Jura posmutněl, že Zlatuši ztratí a žádné sluníčko ji nenahradí.
Zlatuše se hned rozeběhla na palouček; ale co to? Družky se na ni dívají jako by jí vůbec nepoznávali, v lidských šatech, rozesmátá a zrůžovělá.
A zdáli se na ni díval smutný jura.
Zlatuše honem sesbírala rozum a co jí pošeptalo sluníčko a poprosila víly, zda by s nimi mohla občas tancovat.
Víly nejsou zlé, rádi jí vyhověly.
Od té doby už je tomu tak. Zlatuše žije v mlýně s milým Jurou a když je krásně vyběhne za bývalými družkami.
Mlýn klape klap, klap, klap, voda v tůňce je pořád modravá jako nebe a děti už dorůstají.
Už by nikdo neřekl, že to byla pohádka, kdy Jura potkal Zlatuši a zabydleli mlýn spolu v jednu velkou pohádku o štěstí
