 |
| Děvčátko se sirkami |
Byla
hrozná zima, sněžilo a smrákalo se k večeru, však to byl také poslední
večer roku, večer silvestrovský. A v té zimě a v té tmě šlo po ulici
malé děvčátko, prostovlasé a bosé. Pravda, když šla z domova, měla sice
pantofle, ale co ty jí byly platné!
Byly jí totiž hrozně veliké, předtím je nosila její maminka, takové byly veliké, a teď je malá ztratila, když přebíhala ulici, protože se kolem hrozně rychle hnaly dva kočáry. Jeden pantofel nemohla najít a s druhým jí utekl jeden uličník, že prý až sám bude mít děti, poslouží mu jako kolíbka.
Byly jí totiž hrozně veliké, předtím je nosila její maminka, takové byly veliké, a teď je malá ztratila, když přebíhala ulici, protože se kolem hrozně rychle hnaly dva kočáry. Jeden pantofel nemohla najít a s druhým jí utekl jeden uličník, že prý až sám bude mít děti, poslouží mu jako kolíbka.
Bosé
nožičky mělo děvčátko zrudlé a promodralé mrazem. Ve staré zástěře měla
hromadu sirek a ještě jich svazeček držela v ruce. Celý den od ní nikdo
nekoupil ani jednu, ani pětník jí nikdo nedal. Hladová a promrzlá
chodila po ulicích a vypadala naprosto zuboženě, chudák malá. Sníh jí
padal do dlouhých plavých vlasů, tak hezounce vzadu na krku zvlněných,
ale na parádu ona opravdu neměla ani pomyšlení. Ze všech oken zářilo
světlo a celou ulicí lákavě voněla husí pečínka, však byl také Silvestr -
ano, na tohle myslela.
Nakonec se usadila a schoulila do koutku mezi dvěma domy, jeden vyčníval do ulice o kousek víc než ten druhý. Nožičky stáhla pod sebe, ale teď jí byla zima ještě víc a domů se bála, vždyť neprodala za celý den ani sirku, nedostala ani pětník, tatínek by jí natloukl. Ostatně i doma byla zima, v podkroví měli jen tu střechu nad hlavou a všude tam fičelo dovnitř, i když ty největší škvíry ucpali slámou a hadry. Ručičky měla skoro úplně mrtvé mrazem. Ach, takhle aspoň jedna sirka, to by bylo blaho. Kdyby si tak troufla aspoň jednu ze svazečku vytáhnout, rozškrtnout ji o zeď a ohřát si prsty! A teď tedy jednu vytáhla, škrt, jak zajiskřila, jak hoří! Teplounký, jasný plamínek to byl, jako svíčička, když kolem ní přidržela dlaň. Jaké to bylo podivuhodné světlo! Děvčátku připadalo, že sedí u velkých železných kamen s lesklými mosaznými koulemi a mosazným válečkem, oheň v kamnech tak krásně hořel a blaženě hřál. Ach, děvčátko natahovalo nožky, aby si je také ohřálo; v tom plamen zhasl. Kamna zmizela - děvčátko sedělo na chodníku s oharkem ohořelé sirky v ruce.
Rozškrtlo novou, rozhořela se, svítila, a jak její záře dopadala na zeď, stávávala se zeď průhlednou jako závoj; děvčátko jí vidělo do světnice. Stál tam stůl prostřený zářivě bílým ubrusem a jemným porcelánem a na něm překrásně voněla pečená husa plněná jablky a švestkami! A co bylo ještě nádhernější - husa vyskočila z mísy, kolébala se po podlaze s vidličkou a nožem v hřbetě a zamířila přímo k chuděrce děvčátku. V tom sirka zhasla a děvčátko vidělo zas jen studenou masivní zeď.
Škrtla další. A hned seděla pod tím nejkrásnějším vánočním stromkem, byl ještě větší a ještě bohatěji nazdobený než ten, co letos o Vánocích viděla skleněnými dveřmi u jednoho bohatého kupce. Na zelených větvích hořelo tisíce svíček a ze stromku na ni shlížely pestré obrázky, takové, jaké byly ve výlohách obchodů. Maličká vztáhla ruce nahoru - a v tom sirka zhasla, vánoční svíčky stoupaly výš a výš, teď viděla, že jsou to jasné hvězdy, jedna právě spadla a po nebi za sebou zanechala dlouhou ohnivou čáru.
"Někdo umírá!" řeklo si děvčátko, neboť její babička, jediný člověk, který k ní byl kdy hodný, ale která již umřela, říkávala: "Když padá hvězda, odchází nějaká duše k Bohu." Děvčátko znovu rozškrtlo o zeď sirku; zazářila a v její záři se mu objevila babička. Nesmírně jasná, zářící přívětivá a předobrá.
Nakonec se usadila a schoulila do koutku mezi dvěma domy, jeden vyčníval do ulice o kousek víc než ten druhý. Nožičky stáhla pod sebe, ale teď jí byla zima ještě víc a domů se bála, vždyť neprodala za celý den ani sirku, nedostala ani pětník, tatínek by jí natloukl. Ostatně i doma byla zima, v podkroví měli jen tu střechu nad hlavou a všude tam fičelo dovnitř, i když ty největší škvíry ucpali slámou a hadry. Ručičky měla skoro úplně mrtvé mrazem. Ach, takhle aspoň jedna sirka, to by bylo blaho. Kdyby si tak troufla aspoň jednu ze svazečku vytáhnout, rozškrtnout ji o zeď a ohřát si prsty! A teď tedy jednu vytáhla, škrt, jak zajiskřila, jak hoří! Teplounký, jasný plamínek to byl, jako svíčička, když kolem ní přidržela dlaň. Jaké to bylo podivuhodné světlo! Děvčátku připadalo, že sedí u velkých železných kamen s lesklými mosaznými koulemi a mosazným válečkem, oheň v kamnech tak krásně hořel a blaženě hřál. Ach, děvčátko natahovalo nožky, aby si je také ohřálo; v tom plamen zhasl. Kamna zmizela - děvčátko sedělo na chodníku s oharkem ohořelé sirky v ruce.
Rozškrtlo novou, rozhořela se, svítila, a jak její záře dopadala na zeď, stávávala se zeď průhlednou jako závoj; děvčátko jí vidělo do světnice. Stál tam stůl prostřený zářivě bílým ubrusem a jemným porcelánem a na něm překrásně voněla pečená husa plněná jablky a švestkami! A co bylo ještě nádhernější - husa vyskočila z mísy, kolébala se po podlaze s vidličkou a nožem v hřbetě a zamířila přímo k chuděrce děvčátku. V tom sirka zhasla a děvčátko vidělo zas jen studenou masivní zeď.
Škrtla další. A hned seděla pod tím nejkrásnějším vánočním stromkem, byl ještě větší a ještě bohatěji nazdobený než ten, co letos o Vánocích viděla skleněnými dveřmi u jednoho bohatého kupce. Na zelených větvích hořelo tisíce svíček a ze stromku na ni shlížely pestré obrázky, takové, jaké byly ve výlohách obchodů. Maličká vztáhla ruce nahoru - a v tom sirka zhasla, vánoční svíčky stoupaly výš a výš, teď viděla, že jsou to jasné hvězdy, jedna právě spadla a po nebi za sebou zanechala dlouhou ohnivou čáru.
"Někdo umírá!" řeklo si děvčátko, neboť její babička, jediný člověk, který k ní byl kdy hodný, ale která již umřela, říkávala: "Když padá hvězda, odchází nějaká duše k Bohu." Děvčátko znovu rozškrtlo o zeď sirku; zazářila a v její záři se mu objevila babička. Nesmírně jasná, zářící přívětivá a předobrá.
"Babičko," zvolala maličká, "vezmi mě s sebou! Já vím, že až zhasne sirka, budeš pryč, pryč jako ta roztopená kamna, jako ta krásná husička a jako ten nádherný vánoční stromek." A honem rozškrtla všechny zbylé sirky, co jí ve svazku ještě zbývaly, chtěla babičku ještě zdržet. A sirky se rozzářily takovým světlem, že kolem ní bylo jasněji než za bílého dne. Babička ještě nikdy nebyla tak hezká a tak veliká. Zvedla si holčičku do náruče a obě spolu letěly v lesku a radosti vysoko převysoko; tam nebyla ani zima, ani hlad, ani úzkost ani strach - byly u Pánaboha!
Ale v zákoutí u domu sedělo v mrazivém jitru děvčátko s červenými tvářemi; s úsměvem na rtech a bylo mrtvé; zmrzlo v poslední večer starého roku. Novoroční jitro se rozbřesklo nad mrtvolkou sedící tam se sirkami, jejichž jeden svazeček byl téměř vyškrtán. "Chtěla se ohřát, "říkali lidé. Ale nikdo nevěděl, co krásného viděla a v jakém jasu odešla s babičkou do radostí Nového roku.
