ČARODĚJŮV UČEŇ

Byl to čaroděj....

Byl jednou jeden hoch, který si hledal službu. 

První pán, u kterého se představil, se ho zeptal: „Umíš číst a psát?“ „Ano, velmi dobře.“ odvětil. „Jestliže umíš číst a psát,“ řekl pán: „potom tě nemohu potřebovat.“ Byl to čaroděj a měl strach, že by sluha mohl vyslídit tajemství čarodějnického umění, které bylo skryto v objemných knihách.

 Ale hoch nebyl žádná palice dubová a pomyslil si: „Chceš sluhu hlupáka, tak ti budu dělat hlupáka.“ A tak hlasitě zakřičel: „Jak jste to, pane, myslel? Já jsem vám špatně rozuměl! Já jsem myslel, že se ptáte, zda umím jíst a spát a to opravdu umím lépe než co jiného. Ale psát a číst? Ne, o tom věru nemám ani potuchy.“ S tím byl čaroděj spokojen a vzal ho do svého domu. Hoch byl pilný a šikovný a čaroděj s ním byl v každém ohledu spokojen. Ale tajně se pídil po knihách a učil se z nich zaříkávacím formulím a čarodějnickému umění, a když uplynul jeden rok, uměl už tak mnoho jako sám čaroděj.

Tu ho jednoho dne čaroděj přistihl v okamžiku, kdy si v jedné knize hledal kouzelnou formuli, aby proměnil koště v živoucí bytost, která by mu pomáhala při práci v domě. Rozlícený čaroděj se na něj obořil, ale on pronesl mocné zaklínadlo, proměnil se ve vlaštovku a oknem vyletěl ven a svištěl vzduchem pryč. Čaroděj na sebe vzal podobu supa a jal se vlaštovku pronásledovat. Skoro ji už dostihl, ale letěli zrovna nad nějakou širokou řekou, vlaštovka se střemhlav vrhla do vln a byla z ní ryba. Sup se proměnil ve žraloka a pokoušel se malou rybku spolknout, tu

se proměnila opět v ptáčka. Tak to šlo několik hodin a hoch byl už řádně unavený. Byl zrovna holubem a letěl nad císařskými zahradami a dole se zrovna procházela císařova dcera. Holoubek jí sletěl k nohám a úpěnlivě se na ni hleděl, zatímco na nebi kroužil jestřáb a pomalu se spouštěl dolů, aby ho dopadl. Princezna se sehnula a třesoucího se holoubka soucitně zvedla. Tu jí před očima zmizel a na prstě měla zlatý prsten, na kterém jako oči zářily dva nádherné drahokamy.

Mistr čaroděj na sebe vzal opět lidskou podobu a šel rovnou k císaři. „Dám vám, po čem touží vaše srdce,“ řekl mu: „když mi darujete prsten, který nosí vaše dcera.“ Císař si zrovna velmi přál jeden drahocenný kámen z koruny sousedního císaře. Čaroděj mu ho do hodiny obstaral. Císař nechal ihned zavolat princeznu, aby mu dala prsten. Ale dívka se zdráhala, neboť tušila, že se v prstenu ukryl holoubek. Tu se císař velmi rozhněval. „Já tě naučím poslouchat!“ křičel a princezně prsten serval z prstu. Ale prsten z císařovy ruky vyskočil a změnil se v zrníčka prosa, která se rozkutálela po podlaze. V mžiku se čaroděj proměnil ve slepici, která pilně zobala zrníčko za zrníčkem. Už si čaroděj myslel, že má vyhráno, neboť neviděl na zemi ani zrníčko, ale jedno se zakutálelo pod princeznin střevíček a dříve než se byl nadál, toto jediné zrníčko se proměnilo v divokého kocoura a ten slepici popadl za krk a zhltnul ji i s peřím.

Tak se z kocoura stal hezký mládenec, který se císaři dvorně uklonil a poprosil ho, zda by ho s jeho čarodějnickým uměním nevzal do služby. Tak se nakonec stalo a hoch vykonal v císařských službách mnoho dobrého a nakonec si vysloužil za ženu císařovu dceru.