 |
| Princezna a král |
Byli jednou jeden muž a jedna žena a ti měli sedm dětí a byli tak chudí, že jim nemohli dopřát dostatek chleba, což je velmi trápilo. Jednoho dne se muž vydal do lesa na dříví a cestou potkal vílu, která mu řekla, že mu z té jeho bídy pomůže, když jí dá za sedm let to, o čem doma neví. „O čem bych nevěděl? Klidně si vezmi některého z těch hladových krků.“ řekl muž a šel dál, na sliby té víly nic nedal. Ale když se vrátil domů, nestála tam jeho ubohá chalupa, nýbrž pěkný domek, vstříc mu vyběhly děti v nových šatech, v komoře bylo plno jídla a v truhlici hromada zlaťáků. A ve světnici ležela žena, neboť právě povila dalšího synáčka. Ale nebyl na něj pěkný pohled, narodil se hrbáček tak ošklivý, že se od něho všichni odvraceli. „Nu, toho se lehce zbavíme,“ utěšoval muž ženu: „za sedm let si pro něj přijde víla.“
Těch sedm let uplynulo jako voda a kde se vzala, tu se vzala, stála jednoho rána před mužem víla a chtěla jeho synka. A od té chvíle žil Hrbáček u víly a měl se u ní dobře. Když vyrostl, řekla mu: „Nu, hochu, je čas, aby ses stal králem.“ „Ale, kmotřičko vílo, jak bych se já, ubohý hrbáček, mohl stát králem?“ podivil se Hrbáček. „Král má jedinou dceru a ta se za celý život ani jedinkrát neusmála. Proto dal král po celém království rozhlásit, že kdo jeho dcerku rozesměje, ten ji dostane za ženu a k tomu celé království. Tak se vydej na zámek.“ Hrbáčkovi se na zámek vůbec nechtělo, ale víla mu poručila a tak chtíc, nechtíc, musel jít.
Loudal se lesem, loudal se vesnicemi, až se přiloudal do královského města a tam se ho ptali, copak tu pohledává. „Ale celkem nic, jen musím rozesmát princeznu, abych se stal králem.“ řekl Hrbáček smutně. A světe div se! Lidé se začali smát, až se za břicha popadali. Takových tu prý už bylo, co se o to marně pokoušeli a všichni museli odtáhnout s dlouhým nosem. Nakonec Hrbáčka zavedli až ke králi, aby si to také poslechnul. Král se ho zeptal, cože na zámku pohledává. „Ale celkem nic, jen musím rozesmát princeznu, abych se stal králem.“ řekl Hrbáček s tak smutným obličejem, že se král začal smát, až se za břicho popadal. Poručil zavolat princeznu, prý takovou taškařinu si nemůže nechat ujít.
Přišla princezna, krásná, překrásná ta princezna byla, ale smutná, přesmutná. „Copak tu chceš ty nešťastníku.“ zeptala se Hrbáčka přesmutně. „Ale celkem nic,“ odpověděl Hrbáček ještě přesmutněji: „ jen vás musím, princezno, rozesmát, abych se stal králem.“ Při té představě se princezna neudržela a na tváři jí vykvetl první úsměv v životě. A šťastný král si zavýsknul a radovali se i všichni dvořané a s nimi se radovala celá země, protože princezna se konečně usmála.
Konala se velká svatba. Hrbáček si právě vedl svoji krásnou a usmívající se princeznu k oltáři, když se tam pojednou objevila kmotřička víla.„Tak vidíš, že jsem měla pravdu.“ usmála se na Hrbáčka a zmizela. A tak se stal Hrbáček opravdu králem a pokud neumřel, je tím králem dodnes.
