 |
| Pohádkový servis |
Když tu dobrou, starostlivou matičku za kostelem uložili ku věčnému odpočinku, vrátil se hluboce zarmoucený otec se svou malou Karluškou do svého chudobného příbytku, sedl za stav, ale nepracoval; pro slzy neviděl ani díla. A plakal ještě více, když u svých nohou viděl malého plačícího sirotka. Byly to nyní smutné chvíle. Ale Pán Bůh časem svým i největší žalost skonejší; a tak i tato bolesť pomalu usínala, když jednoho smutného večera, an ubožák tkadlec zase byl trápen smutnými vzpomínkami, otevrou se z ticha dvéře (že to ani neklaplo) a u stavu objeví se v šeré plachetce zahalená neznámá osoba.
Tkadlec se ulekl (nedomnívalť se jinak než-li, že to sama smrť). Stařena vztáhla ruku, položila ji tkalci na rameno až se zachvěl, a pravila hlasem, který se podobal šelestění větru: „Odlož smutek a starosti, dobrý muži! Jsem kmotřička tvé malé Karlušky; stála jsem u její kolébky a starala jsem se o ni už tenkráte; neboť jsem jí vložila do útlých ňader zlaté srdéčko. Chci se i dále o ni starati, až tebe již nebude…“ Jak přišla, zticha zmizela.
Tkadlec se hrůzou ještě třásl, a dlouho se nemohl vzpamatovati. Pak vzpomněv si, že to byla Sudička, jež miláčku jeho, malé Karlušce usoudila štěstí, zaradoval se, chytil své dítě, vyzdvihl je vysoko nad hlavu, poceloval, a zvolal:
„Viděla’s ji, viděla?“
„Koho, tatínku? Já jsem neviděla nic.“
Od těch dob starý tkadlec byl veselejší a neměl už tolik starosti o své milé dítě; neboť věděl, že má zlaté srdéčko v těle a že dobrá Sudička se o ně stará. Ale časem, když byla venku nechvíle, vzpomínal, vzpomínal na milou svoji ženu; zdálo se mu i mnohdy, že slyší slova Sudičky „až i tebe již nebude“, a tu, jak za stavem dělal, a „bičem“ člunek sem a tam házel, připadalo mu bouchání stavu jako těžké vzdychání.
Karluška však chodila pilně do školy, a to její zlaté srdíčko dělalo pravé divy; bylať nejhodnější školačkou a nikdo nemohl se jí dosti nachváliti. Bohužel netrvalo to dlouho, a tkadlec uložil se za kostelíčkem po boku její dobré matinky. Musila nyní do služby. To jí však nevadilo, aby každého dne si nezašla na tiché hroby svých nejdražších rodičů a nezalívala tu zelenou travičku svými slzami. Sázela zde i nejkrásnější květiny, a pilně je opatrovala. Ač ve službě ani kuřeti neublížila a nikomu na kříž stébla nepřeložila, přece jí bylo zakusiti mnoho ústrků, a konečně byla i ze služby propuštěna.
Zarmoucená ubírala se jednoho letního dne do města, aby si tam vyhledala službu. Šla lesem, a přišla po dlouhé pouti k velikému buku, na němž visel obrázek světice a pod nímž leskla se křišťálová studánka. Zde se zastavila, pomodlila, vodou občerstvila a usadivši se na měkkém mechu, jala se s velkou chutí pojídati kousek černého chleba, který vyndala z chudého uzličku svého. Bylo tu tak krásně ticho jako v Božím kostelíčku; ptáci zpívali, mušky a motýli tu poletovali, květiny se rozvíjely. Karluška se cítila všecka šťastná.
Tu kráčí lesní cestou uprášená, bídná stařena, o hůl se opírá a docházejíc ke studánce, zastaví se. Vidouc děvčátko zde, ano jí, natahuje svou hubenou dlaň. Karluška vyskočí a podává jí s úsměvem zbytek chleba, který ještě nesnědla. Stařenka chléb vděčně béře, a s velkou chutí pojídá. Na to praví hlasem sotva slyšitelným: „Mám, dceruško, žízeň, ale bojím se nahnouti nad vodu, aby se mi hlava nezatočila…“ Sotva dořekla, obrátila se Karluška rychle ke studánce a vidouc tam veliké listy podběle, utrhla jeden, nabrala do něho vody a podala stařence. Stařenka se napila. Pak se posadila s Karluškou pod strom a praví: „Milá Karluško, jsem tvá kmotřička Sudička. Zkoumala jsem nyní jen tvoje zlaté srdíčko; protože jsi se tak laskavě a milosrdně ke mně zachovala, vezmu tě do služby. Musíš však u mne býti plná tři léta, a ten čas až vyprší, obdržíš mzdu, jakou budeš chtíti. Pojď se mnou! Na to Sudička vstala a vedla Karlušku hloub a hloub do lesa. Po nějaké době přišly k veliké skále, mechem porostlé a v hustém stromoví cele zakryté. Sudička se skály dotekla prstem svým, skála se otevřela a vešly. V prostranné jeskyni, kde se nacházely, bylo světlo jako na jasném dni a zařízeno zde bylo vše tak pohodlně a bohatě jako v panském pokoji.
„Rozdělej oheň!“ pravila Sudička, a v několika minutách plápolal už v krbu jasný oheň. Karluška jala se připravovati pro stařenku nějaký pokrm; mělať zde všeho k tomu potřebného s dostatek. Stařenka zatím hověla si v pohodlné lenošce a se zálibou dívala se na čiprné děvče. Při jídle dovolila Karlušce, aby s ní seděla u jednoho stolu. Kdysi pravila: „Často jest mi, dítě milé, odejíti, a tu musíš se především starati, aby zde všecko bylo čistě uklizeno. Ve chvílích odpočinku můžeš přísti, šíti, neb jinou užitečnou prací se zabývati. Nikdy však nesmíš odtud odcházeti a toulati se po lese.“ Karluška ráda přislíbila vše, co si stařenka přála.
Když byla zase Karluška sama a veškerou práci svoji odbyla, chopila se vřetena, přistavila si přeslici a jala se přísti.
Tu teprvé spozorovala, že má tady společníka — malého psíka, který se k ní blížil a se lichotil. Měla radosť, hladila to upřímné zvíře, a od té doby pejsek se od ní ani nehnul; ona pak dělila se s ním téměř o každé sousto. Litovala jen, že ta němá tvář nemůže mluviti, ačkoli se zdálo, že všemu, co se k němu mluví, rozumí.
Když stařenka přišla, a vše v nejlepším pořádku shledala, chválila moudrou Karlušku.
Tři léta uplynula zde jako tři neděle, a Karluška se nemálo divila, když jí stařenka zvěstovala, že čas umluvený již uplynul a že tedy má požádati o svoji mzdu. Karluška nevědouc, oč by požádala, pravila stařence, že nežádá ničeho. Stařenka však stála na svém, ač dala jí čas na rozmyšlenou.
„Co mám činiti? oč požádati?“ přemýšlela nyní Karluška. Nechtělo jí pranic napadnouti. Byla spokojena, šťastna. Neměla žádných přání, netoužila ani po bohatství a požitku, ani po slávě. S úsměvem obrátila se k milému pejskovi, jenž se k ní lichotil, jakoby jí něco sděliti chtěl.
„Tak mi pověz, milý pejsku, co si mám vybrati — já si vezmu tebe — ano?“ Pejsek jakoby nic najednou povídá: „Vem si, Karluško, tuhleten hrnéček.“
„I pro pána krále! A proč pak si mám vzíti ten starý hrnéček — vždyť za nic nestojí.“
„Jen mne poslechni, Karluško, a nic jiného si nežádej!“ radil znova pejsek.
V tom tu byla zase už stařenka: „Nu, co pak jsi sobě tedy vybrala, čeho si přeješ za své věrné služby?“ ptala se vlídné Karlušky.
„Nic, matičko, než tuhleten starý hrnéček.“
„Aj, aj!“ smála se stařenka, „kdo pak ti tak moudře poradil? (a zahrozila pejskovi, jenž hned se lichotil, jakoby za odpuštění žádal). Nu, co jsi sobě vybrala, to měj! A tohohle dobrého rádce ti přidám — může ti hrnéček nositi.“ Karluška měla radosť, že si smí pejska s sebou vzíti.
„Ale víš-li pak, Karluško, jaký je to hrnéček? Nevíš? Tu to máme! Chce, a neví ani co! To je, drahá dceruško, hrnéček takový: když ho požádáš, navaří ti jídla, jakého se tobé jenom zachce. Ba uvaří ti i takové jídlo, kterého ještě nikdo nejedl, a které čáry přemáhá. Vem si jej tedy, a jdi do královského města — tam ho budeš moci upotřebiti. Provázej tě Pán Bůh!“
Karluška se rozloučila se stařenkou srdečně, děkovala ji za vše, co jí kdy učinila a rychle vydala se s pejskem na cestu do královského města.
Šla dlouho lesem. Slunce již zapadalo a Karluška byla velmi umdlena. Sedla si tedy pod veliký strom, postavila hrnéček, a prosila, aby jí něco uvařil. V hrnéčku to trochu zasyčelo, zabublalo, a jídlo bylo pohotově. Karluška požila pokrmu s velikou chutí, ale nezapomněla pejska a zbytek mu dala. Potom si položila svůj uzlíček pod hlavu a usnula. Pejsek byl zatím na stráži. Jak se jen rozbřesklo, zbudil pejsek Karlušku, hrníček uvařil dobrou snídani, a zase šla Karluška dále. Pejsek s hrníčkem běžel napřed ukazuje cestu ku královskému městu.
Když slunce dostoupilo svého vrcholu, vyšla Karluška z lesa a hle! tu byla pěkná rovina a na té leželo veliké královské město, a uprostřed města na vrcholu stál nádherný královský palác. Karluška zajásala, pejsek radostí skákal a štěkal, oba pak s dvojitou chutí pospíchali k městu. Když tam přišli, pozorovala Karluška, že jsou domy ověšeny černými fábory a královský zámek na vrchu, že je celý ve smutek zahalen. Ihned se ptala lidí, co by to znamenalo. Lidé jí povídaly, že královský princ už dlouhý čas je těžce nemocen a že ho nic neuzdraví, leda pokrm takový, který všecka kouzla přemáhá a jaký ještě nikdo neuvařil a nejedl. Tu Karluška si vzpomněla na slova stařenčina o hrnéčku, který takový pokrm dovede připraviti. I zaradovala se v duchu, a šla rovnou cestou do královského zámku. Když tam přišla s pejskem a hrnéčkem, zastoupil ji vrátný cestu a ptal se, čeho by si přála? Když mu to upřímně pověděla, dal se do smíchu a pravil: „Nic nepořídíš, děvče. Byli zde už doktoři z celého světa, a pokrm připraviti nedovedli — jak bys teprve ty toho dovedla?“ A nechtěl je vpustiti. Ale starý král díval se právě z okna a všecko viděl. I poslal svého komorníka dolů, aby přivedl k němu to děvče s pejskem. Komorník to učinil. Když Karluška poznala krále a viděla na jeho hlavě zlatou korunu, hned padla před ním na kolena a políbila mu ruku. Král se na ni vlídně usmál a pravil: „Neboj se, děvečko, vstaň jen a řekni mi, čeho si přeješ?“ Tu teprvé si Karluška dodala srdce, vstala a pěkně pravila:
„Milostivý pane králi, slyšela jsem, že pan princ je nemocný, a chtěla bych tedy uvařiti takový pokrm, co by ho uzdravil.“ Starý král zavrtěl povážlivě hlavou, a pravil: „Nevím, milé dítě, zda se ti to podaří, ale s pomocí Boží se všecko zdaří — můžeš se o to pokusiti.“
Na to komorník ji zavedl i s psíkem do zvláštního, krásného pokoje, a odešel. Jak se octla Karluška sama, nejprve se pomodlila, a potom prosila hrnéček, aby takový a takový pokrm uvařil. Chvilku se v hrnéčku jakoby nic nehýbalo, pojednou to začalo syčeti, šuměti, bublati a praskati a za chvíli vše zase utichlo, — pokrm byl hotov.
Karluška vzala zlatý talíř, na něj položila pokrm, z něhož převeliká vůně vycházela, a nesla to starému králi. Starý král se velice podivil, když viděl jídlo připravené a cítil libou vůni. Ihned zavedl Karlušku k princovi. Princ, jakmile Karlušku uviděl, velice se zaradoval, vzal od ní jídlo a s velikou chutí je snědl. Potom usnul. Spánek jeho byl hluboký a trval dlouho.
Karluška zatím byla ve svém pokoji a modlila se, aby to Pán Bůh všecko dobře spraviti ráčil. Třetího dne před východem slunce zavzněly z hradu mocné rány z děl, a ozvala se veselá hudba. Karluška se velice zaradovala a rychle se oblekla. V tom vstoupil do pokoje starý král, byl plný radosti, a objímal Karlušku jako svou milou dceru. Oznámil ji hned, že princ se probudil a že je zdráv jako ryba.
Za několik dní byla na hradě královském hlučná svadba, k níž byli pozváni králové a císařové, až z deváté země za mořem. A kdo byl nevěstou? Inu Karluška. Starý král přestal kralovati, protože se mu už moc třásla ruka, a nemohl nic ani podepsati. Mladý král s milou Karluškou panovali dlouho šťastně. Hrníček kouzelný byl uložen mezi královské klenoty a pejsek se tak vyučil, že mladé královně držel v zadu šaty, aby se po zemi nevláčely a nezaprášily, protože byly tuze dlouhé.
Jan Milota, cs.wikisource.org
