 |
| Zlatý ptáček |
Nemohla ubohá již pracovati a Barunka nemohla choditi do školy. Seděla u chudobného lůžka své drahé mateře a každé chvíle zahrnovala ji svou starostlivostí a láskou, při čemž ji líbala a objímala. A když nemocná si zdřímla, modlívala se Barunka ku milému Pánu Bohu, aby matinku brzy uzdraviti a tak je bídy zprostiti ráčil. Pak si vzala nějakou knihu, učila se, neb jinou se zabývala prací.
Jednou probudila se matinka z osvěžujícího spánku. Jak to Barunka viděla, ihned se velice radovala, líbala ji, a ptala se: „Jak ti je, drahá matinko?“ — „Milé dítě,“ pravila nemocná tiše, „je mi dosti volně, jsem jen trochu slaba.“
„Přeješ si něco, milá matinko?“ tázala se Barunka s úsměvem dále, dávajíc na jevo, že je vše ochotna hnedle vykonati. Nemocná usmávši se, laskavě děla: „Měla jsem, milé dítě, podivný sen. Zdálo se mi, že držím v ruce krásnou kytici červených jahod. Jedla jsem je. Ach, jak byly chutny — ba, zdá se mi, jakobych dosud cítila líbeznou jejich vůni! Ach, můj milý Bože, co se to jen člověku plete! V zimě jahody!“
„Drahá matinko, což by to nemohlo býti?“ vesele švitořila Barunka, „Pán Bůh je mocný!“
„Ovšem, ovsem, drahé dítě,“ kývala smutně hlavou nemocná, „avšak nejsou nyní doby, kdy děly by se zázraky. Což je člověk před Bohem — zrnko písku! Nebyla bych se ani zmínila, ale zdá se mi, jakobych je byla skutečně jedla; tak mne občerstvily. Ach, kéž by bylo léto!“ vzdychla nemocná.
„Doufej, matinko, že tě Pán Bůh brzy uzdraví, neboť u něho nic není nemožného.“
„Dejž to Bůh!“ doložila matka.
Celý den Barunce nechtěly ty jahody z mysli. Stále si je představovala veliké, červené a vonné, jak je u veliké kytici matince podává.
Sotva druhého dne matinka usnula, přistrojila se Barunka, pokropila se svěcenou vodou, jež u dveří ve kropeničce se nacházela, pohlédla ještě na spící matinku, zavřela, a rychlým krokem vyšla do polí.
Všady ležel sníh, na němž tu a tam bylo znáti stopu zvěře neb nějakého osamělého chodce.
Barunka se zachvěla zimou, zahalila se úžeji ve svou plachetku, tázala se sama sebe, kam spěje a není-li to nerozum, hledati v zimě jahod.
„Doufám v Boha,“ pravila, „a nenaleznu-li jahod, nasbírám aspoň klestí, abychom si mohly zatopiti.“ To šeptajíc, pospíchala ku tmavému lesu, jenž nebyl daleko.
V malé chvíli octla se v lese. Nad hlavou její tvořily stromy klenbu ze svých mohutných, sněhem stížených větví. Hluboké ticho tu panovalo, že Barunku ovanul zvláštní milý cit, jako v chrámě; ale bylo tu nějak velice smutno, ba mrtvo. Ani ptáčka slyšeti, ani květiny viděti nikde nebylo. Ach, jaký to rozdíl nyní a v létě! Chvíli kráčela Barunka lesní tišinou, marně se ovšem ohlížejíc po jahodách — nenašla ani klestí… Vše spalo pod bílou loktuškou sněhovou. Barunce začalo býti teskno. „Kam? Kam?“ zakrákala jí vrána nad hlavou, jakoby kárala z nerozumu bláhové dítě. Barunka div se nedala do pláče; zimou se celičká chvěla a odvaha jí opouštěla.
V tom slyš! co to? Jakési tiché sténání a vzdychání. Někdo tu musí býti. Nerozmýšlejíc se dlouho, spěchala Barunka v stranu, odkud byla zaslechla ony vzdechy a stony. Dospěla k nevysokému pahorku a pod ním, hle, leží jakýsi stařeček ve sněhu. Oděn je chatrně a nemůže už asi dále, zde klesl únavou a zimou! Hodné děvčátko pokročilo a se slovy: „Pochválen buď Pán Ježíš Kristus!“ pomáhalo stařečkovi zase na nohy. Stařeček vstal pomalu ze sněhu a hladě hodné děvčátko po zardělých líčkách, blahořečil mu.
„Bůh rač tě za tvůj dobrý skutek odměniti, soucitné děvčátko,“ mdle hovořil stařeček, „jsem, jak vidíš, ubohý žebrák — zde jsem klesl, a byl bych snad zmrzl. — Jak se ti odměním?“
„Nermuťte mysli, dědečku,“ čile odpověděla Barunka, „co jsem vám dobrého učinila, nestojí ani za řeč a na odměnu už docela nemyslím.“
„Drahé dítě,“ pokračoval žebrák, „zbloudil jsem v tomto hlubokém lese; buď tak hodná, ukaž mi cestu do nejbližší vesnice, abych nezabloudil někde v šírém poli.“
„S radostí vás, dědečku, dovedu na pravou cestu,“ švitořila Barunka, „půjdu s vámi, až do vesnice, neboť jdu domů.“
„Jak ti říkají, milé dítě?“ tázal se po chvilce žebrák.
„Barunka.“
„A co hledáš v tomto zasněženém lese?“ „Ach Bože!“ vzdychla Barunka vzpomenuvši si na svou nemocnou matinku, „vyšla jsem já bláhová hledat jahod. Myslila jsem, že by se matička moje jimi uzdravila. Ach, jaký to ode mne nerozum! Ani trochu klestí jsem nenasbírala, abychom si mohli doma zatopiti.“
„Máš tedy nemocnou matičku? Bůh dá, že se uzdraví; nadarmo jsi nešla do lesa.“
„Hle, tu cesta do naší osady,“ ukazovala Barunka. V tom okamžiku spadl se stařečka bídný oděv jeho; on rostl, rostl, až dosahoval téměř k vrcholkům stromů. Z bídného žebráka stal se veliký kmet jako král oděný. Brada jako stříbro se lesknoucí splývala mu až po pás.
Děvčátko nevědouc, co se to děje, trnulo a třáslo se jako list.
„Neboj se, Barunko, nic se ti nestane,“ vznešeně zahovořil kmet a ukázav zpět do lesa, pravil: „Natrhej nemocné matce své jahod, co ti libo.“
Kdo vysloví radostný úžas hodné Barunky, když obrátivší se do lesa, zřela ve šlépějích starcových, kde sníh byl roztál, ty nejkrásnější se rdíti jahody! Hned natrhala velikou kytici těch krásných jahod a děkujíc radostné kmetovi, chtěla pospíšiti domů.
„Počkej, milé dítě,“ pravil kmet, „ty jahody přijmi za svou lásku k nemocné mateři. Musím tě však ještě odměniti za tvůj soucit s ubohým žebrákem.“
Na ta slova kmet zatleskal, až se to daleko široko rozléhalo. Hned objevil se překrásný, veliký pták, jehož peří duhovými barvami se jen třpytilo.
„Tohoto ptáka si vezmi, abyste neměly už nouze; máť pak tu zvláštnosť, že čeho se svým zobákem dotkne, to vše okamžitě se promění v zlato nebo kámen.
Pták usednul Barunce na rameno, a kmet zmizel.
Kol vše bylo ticho zase a mrtvo. Barunka ani nevěřila, že to vše je skutečnosť ale veliká kytice jahod a zlatý pták ji o tom přesvědčoval. I dala se plna radosti ua cestu k, domovu. Ani nevěděla jak přelétla zasněžená pole a octla se opět doma.
Vstoupila po špičkách do malé světničky, kytici jahod v jedné a překrásného ptáka v ruce druhé. Matinka ještě spala.
Pták vzlétl a usadil se na postel k nohám nemocné. Barunka sedla si na své obyčejné místo u postele a jahody, jichž libá vůně brzy naplnila celou světničku, položila zlehka na peřinu.
Zlatý pták začal najednou tak sladce zpívati, že by snad k vůli němu pustá skála se zazelenala.
Nemocná se probudila a uzřevši překrásného ptáka a uslyševši líbezný jeho zpěv, nemyslila jinak, nežli že ještě spí. Když vsak hodná Barunka jak obyčejně jí ruce i ústa zlíbala a kytici velikých červených jahod jí podala, nemohla nemocná matička se z údivu ani probrati. Slzy bohaté kanuly jí po bledých lících, hleděla brzy na krásnou kytici jahod, brzy na zlatého zpěváka a zase na svou dcerušku blaženě se usmívající. I tázala se pohnuta:
„Drahá Barunko, pověz mi, je to krásný sen nebo skutečnosť? Pověz, jak přichází sem tyto jahody a tento veliký, krásný pták?“
A tu Barunka vypravovala, jak, co matka spala, odešla v Boha doufajíc do lesa hledat jahod, jak chvěla se zimou a chtěla se už domů navrátiti; jak uviděla v sněhu ležeti ubohého žebráka a jak mu ukázala cestu do vesnice. Jak dále se žebrák proměnil u velikého, vznešeného kmeta, jak v slépějích jeho vyrostly jahody, jak jí toho ptáka daroval, by nouzi neměly, a že to je takový pták, do čeho zobne, to se v zlato nebo kámen promění!
Matička naslouchala jako nějaké pohádce a vděčně pohlédnouc k nebi, modlila se vroucně dlouhou chvíli; slza za slzou plynula tiše po lících. Konečné objavši drahou dcerušku svou, líbala ji.
„Matinko, vezmi si jahody,“ radostně prosila Barunka, „doufám v Boha, že tě uzdraví!“
Matička nemohouc oddolati líbezné vůni krásných, velikých jahod, jedla. Zdálo se, že s každou jahodou nová svěžesť a síla vstoupá do mdlých údů; krev rozproudila se rychleji a červeň oživila její líce.
Nový spánek, jenž na to se dostavil, navrátil nemocné předešlé zdraví, tak že probudivši se, pravila: „Jak mi volno a lehko! Cítím se zdráva, vstanu!“ I vstala po dlouhé době zase z lože svého. „Hleď, matinko, Bůh učinil, že ty jahody tě zase uzdravily,“ líbajíc matku, radostně volala Barunka.
„Nikoli, dceruško, jahody, ale tvá láska, tvé dobré srdéčko mi navrátilo zdraví!“
Obě se objímaly a zlatý pták vesele zpíval, že zpěv jeho líbezný daleko se rozléhal.
„Musíme dáti tomu ptákovi něco do zobáčku!“ pravila vesele matička, a hned vzala trochu zrní a nasypala mu na stůl. Pták přiletěl, zobal, zobal a zrní se proměnilo ve zlato. A tak vše, čeho se zobákem svým dotknul, bylo ryzí zlato. Nyní nemusily se báti nouze. Zařídily si pěkné, malé hospodářství a byly spokojeně živy.
Ale zlí lidé brzy jim toho nepřáli a všelicos podivného si o nich vymýšleli. Zvláště lakomý jeden soused je bedlivě pozoroval a nepřál jim překrásného ptáka. Tušil snad, že je to pták zázračný, jenž je as příčinou blahobytu těch hodných lidiček.
Jedenkráte v nepřítomnosti domácích vloudil se do jejich příbytku, vzal ptáka a odnesl ho. Postaviv ho doma na stůl, chtěl aby mu snesl zlaté vejce a křičel:
„Snes zlato čisté,
sic zhyneš jistě!“
Pták ho klepl zobákem svým, a otevřeným oknem odletěl do lesa. Závistník zkameněl.
Jan Milota, cs.wikisource.org
Jednou probudila se matinka z osvěžujícího spánku. Jak to Barunka viděla, ihned se velice radovala, líbala ji, a ptala se: „Jak ti je, drahá matinko?“ — „Milé dítě,“ pravila nemocná tiše, „je mi dosti volně, jsem jen trochu slaba.“
„Přeješ si něco, milá matinko?“ tázala se Barunka s úsměvem dále, dávajíc na jevo, že je vše ochotna hnedle vykonati. Nemocná usmávši se, laskavě děla: „Měla jsem, milé dítě, podivný sen. Zdálo se mi, že držím v ruce krásnou kytici červených jahod. Jedla jsem je. Ach, jak byly chutny — ba, zdá se mi, jakobych dosud cítila líbeznou jejich vůni! Ach, můj milý Bože, co se to jen člověku plete! V zimě jahody!“
„Drahá matinko, což by to nemohlo býti?“ vesele švitořila Barunka, „Pán Bůh je mocný!“
„Ovšem, ovsem, drahé dítě,“ kývala smutně hlavou nemocná, „avšak nejsou nyní doby, kdy děly by se zázraky. Což je člověk před Bohem — zrnko písku! Nebyla bych se ani zmínila, ale zdá se mi, jakobych je byla skutečně jedla; tak mne občerstvily. Ach, kéž by bylo léto!“ vzdychla nemocná.
„Doufej, matinko, že tě Pán Bůh brzy uzdraví, neboť u něho nic není nemožného.“
„Dejž to Bůh!“ doložila matka.
Celý den Barunce nechtěly ty jahody z mysli. Stále si je představovala veliké, červené a vonné, jak je u veliké kytici matince podává.
Sotva druhého dne matinka usnula, přistrojila se Barunka, pokropila se svěcenou vodou, jež u dveří ve kropeničce se nacházela, pohlédla ještě na spící matinku, zavřela, a rychlým krokem vyšla do polí.
Všady ležel sníh, na němž tu a tam bylo znáti stopu zvěře neb nějakého osamělého chodce.
Barunka se zachvěla zimou, zahalila se úžeji ve svou plachetku, tázala se sama sebe, kam spěje a není-li to nerozum, hledati v zimě jahod.
„Doufám v Boha,“ pravila, „a nenaleznu-li jahod, nasbírám aspoň klestí, abychom si mohly zatopiti.“ To šeptajíc, pospíchala ku tmavému lesu, jenž nebyl daleko.
V malé chvíli octla se v lese. Nad hlavou její tvořily stromy klenbu ze svých mohutných, sněhem stížených větví. Hluboké ticho tu panovalo, že Barunku ovanul zvláštní milý cit, jako v chrámě; ale bylo tu nějak velice smutno, ba mrtvo. Ani ptáčka slyšeti, ani květiny viděti nikde nebylo. Ach, jaký to rozdíl nyní a v létě! Chvíli kráčela Barunka lesní tišinou, marně se ovšem ohlížejíc po jahodách — nenašla ani klestí… Vše spalo pod bílou loktuškou sněhovou. Barunce začalo býti teskno. „Kam? Kam?“ zakrákala jí vrána nad hlavou, jakoby kárala z nerozumu bláhové dítě. Barunka div se nedala do pláče; zimou se celičká chvěla a odvaha jí opouštěla.
V tom slyš! co to? Jakési tiché sténání a vzdychání. Někdo tu musí býti. Nerozmýšlejíc se dlouho, spěchala Barunka v stranu, odkud byla zaslechla ony vzdechy a stony. Dospěla k nevysokému pahorku a pod ním, hle, leží jakýsi stařeček ve sněhu. Oděn je chatrně a nemůže už asi dále, zde klesl únavou a zimou! Hodné děvčátko pokročilo a se slovy: „Pochválen buď Pán Ježíš Kristus!“ pomáhalo stařečkovi zase na nohy. Stařeček vstal pomalu ze sněhu a hladě hodné děvčátko po zardělých líčkách, blahořečil mu.
„Bůh rač tě za tvůj dobrý skutek odměniti, soucitné děvčátko,“ mdle hovořil stařeček, „jsem, jak vidíš, ubohý žebrák — zde jsem klesl, a byl bych snad zmrzl. — Jak se ti odměním?“
„Nermuťte mysli, dědečku,“ čile odpověděla Barunka, „co jsem vám dobrého učinila, nestojí ani za řeč a na odměnu už docela nemyslím.“
„Drahé dítě,“ pokračoval žebrák, „zbloudil jsem v tomto hlubokém lese; buď tak hodná, ukaž mi cestu do nejbližší vesnice, abych nezabloudil někde v šírém poli.“
„S radostí vás, dědečku, dovedu na pravou cestu,“ švitořila Barunka, „půjdu s vámi, až do vesnice, neboť jdu domů.“
„Jak ti říkají, milé dítě?“ tázal se po chvilce žebrák.
„Barunka.“
„A co hledáš v tomto zasněženém lese?“ „Ach Bože!“ vzdychla Barunka vzpomenuvši si na svou nemocnou matinku, „vyšla jsem já bláhová hledat jahod. Myslila jsem, že by se matička moje jimi uzdravila. Ach, jaký to ode mne nerozum! Ani trochu klestí jsem nenasbírala, abychom si mohli doma zatopiti.“
„Máš tedy nemocnou matičku? Bůh dá, že se uzdraví; nadarmo jsi nešla do lesa.“
„Hle, tu cesta do naší osady,“ ukazovala Barunka. V tom okamžiku spadl se stařečka bídný oděv jeho; on rostl, rostl, až dosahoval téměř k vrcholkům stromů. Z bídného žebráka stal se veliký kmet jako král oděný. Brada jako stříbro se lesknoucí splývala mu až po pás.
Děvčátko nevědouc, co se to děje, trnulo a třáslo se jako list.
„Neboj se, Barunko, nic se ti nestane,“ vznešeně zahovořil kmet a ukázav zpět do lesa, pravil: „Natrhej nemocné matce své jahod, co ti libo.“
Kdo vysloví radostný úžas hodné Barunky, když obrátivší se do lesa, zřela ve šlépějích starcových, kde sníh byl roztál, ty nejkrásnější se rdíti jahody! Hned natrhala velikou kytici těch krásných jahod a děkujíc radostné kmetovi, chtěla pospíšiti domů.
„Počkej, milé dítě,“ pravil kmet, „ty jahody přijmi za svou lásku k nemocné mateři. Musím tě však ještě odměniti za tvůj soucit s ubohým žebrákem.“
Na ta slova kmet zatleskal, až se to daleko široko rozléhalo. Hned objevil se překrásný, veliký pták, jehož peří duhovými barvami se jen třpytilo.
„Tohoto ptáka si vezmi, abyste neměly už nouze; máť pak tu zvláštnosť, že čeho se svým zobákem dotkne, to vše okamžitě se promění v zlato nebo kámen.
Pták usednul Barunce na rameno, a kmet zmizel.
Kol vše bylo ticho zase a mrtvo. Barunka ani nevěřila, že to vše je skutečnosť ale veliká kytice jahod a zlatý pták ji o tom přesvědčoval. I dala se plna radosti ua cestu k, domovu. Ani nevěděla jak přelétla zasněžená pole a octla se opět doma.
Vstoupila po špičkách do malé světničky, kytici jahod v jedné a překrásného ptáka v ruce druhé. Matinka ještě spala.
Pták vzlétl a usadil se na postel k nohám nemocné. Barunka sedla si na své obyčejné místo u postele a jahody, jichž libá vůně brzy naplnila celou světničku, položila zlehka na peřinu.
Zlatý pták začal najednou tak sladce zpívati, že by snad k vůli němu pustá skála se zazelenala.
Nemocná se probudila a uzřevši překrásného ptáka a uslyševši líbezný jeho zpěv, nemyslila jinak, nežli že ještě spí. Když vsak hodná Barunka jak obyčejně jí ruce i ústa zlíbala a kytici velikých červených jahod jí podala, nemohla nemocná matička se z údivu ani probrati. Slzy bohaté kanuly jí po bledých lících, hleděla brzy na krásnou kytici jahod, brzy na zlatého zpěváka a zase na svou dcerušku blaženě se usmívající. I tázala se pohnuta:
„Drahá Barunko, pověz mi, je to krásný sen nebo skutečnosť? Pověz, jak přichází sem tyto jahody a tento veliký, krásný pták?“
A tu Barunka vypravovala, jak, co matka spala, odešla v Boha doufajíc do lesa hledat jahod, jak chvěla se zimou a chtěla se už domů navrátiti; jak uviděla v sněhu ležeti ubohého žebráka a jak mu ukázala cestu do vesnice. Jak dále se žebrák proměnil u velikého, vznešeného kmeta, jak v slépějích jeho vyrostly jahody, jak jí toho ptáka daroval, by nouzi neměly, a že to je takový pták, do čeho zobne, to se v zlato nebo kámen promění!
Matička naslouchala jako nějaké pohádce a vděčně pohlédnouc k nebi, modlila se vroucně dlouhou chvíli; slza za slzou plynula tiše po lících. Konečné objavši drahou dcerušku svou, líbala ji.
„Matinko, vezmi si jahody,“ radostně prosila Barunka, „doufám v Boha, že tě uzdraví!“
Matička nemohouc oddolati líbezné vůni krásných, velikých jahod, jedla. Zdálo se, že s každou jahodou nová svěžesť a síla vstoupá do mdlých údů; krev rozproudila se rychleji a červeň oživila její líce.
Nový spánek, jenž na to se dostavil, navrátil nemocné předešlé zdraví, tak že probudivši se, pravila: „Jak mi volno a lehko! Cítím se zdráva, vstanu!“ I vstala po dlouhé době zase z lože svého. „Hleď, matinko, Bůh učinil, že ty jahody tě zase uzdravily,“ líbajíc matku, radostně volala Barunka.
„Nikoli, dceruško, jahody, ale tvá láska, tvé dobré srdéčko mi navrátilo zdraví!“
Obě se objímaly a zlatý pták vesele zpíval, že zpěv jeho líbezný daleko se rozléhal.
„Musíme dáti tomu ptákovi něco do zobáčku!“ pravila vesele matička, a hned vzala trochu zrní a nasypala mu na stůl. Pták přiletěl, zobal, zobal a zrní se proměnilo ve zlato. A tak vše, čeho se zobákem svým dotknul, bylo ryzí zlato. Nyní nemusily se báti nouze. Zařídily si pěkné, malé hospodářství a byly spokojeně živy.
Ale zlí lidé brzy jim toho nepřáli a všelicos podivného si o nich vymýšleli. Zvláště lakomý jeden soused je bedlivě pozoroval a nepřál jim překrásného ptáka. Tušil snad, že je to pták zázračný, jenž je as příčinou blahobytu těch hodných lidiček.
Jedenkráte v nepřítomnosti domácích vloudil se do jejich příbytku, vzal ptáka a odnesl ho. Postaviv ho doma na stůl, chtěl aby mu snesl zlaté vejce a křičel:
„Snes zlato čisté,
sic zhyneš jistě!“
Pták ho klepl zobákem svým, a otevřeným oknem odletěl do lesa. Závistník zkameněl.
Jan Milota, cs.wikisource.org
