CZPOHÁDKA: prosince 2016

Zlatý pták

Byla jedna velice chudá matička. Měla jedinou jen dcerušku jménem Barušku. Zůstávaly spolu v malinké světničce. Matička pracovala z rána do večera, aby jen svou dcerušku mohla šatiti a živiti. Baruška chodila do školy a pilně se učila. Nevedlo se jim zle, až Pán Bůh těžký kříž seslal na starostlivou matičku, totiž nemoc.
Zlatý ptáček
Nemohla ubohá již pracovati a Barunka nemohla choditi do školy. Seděla u chudobného lůžka své drahé mateře a každé chvíle zahrnovala ji svou starostlivostí a láskou, při čemž ji líbala a objímala. A když nemocná si zdřímla, modlívala se Barunka ku milému Pánu Bohu, aby matinku brzy uzdraviti a tak je bídy zprostiti ráčil. Pak si vzala nějakou knihu, učila se, neb jinou se zabývala prací.

Jednou probudila se matinka z osvěžujícího spánku. Jak to Barunka viděla, ihned se velice radovala, líbala ji, a ptala se: „Jak ti je, drahá matinko?“ — „Milé dítě,“ pravila nemocná tiše, „je mi dosti volně, jsem jen trochu slaba.“

„Přeješ si něco, milá matinko?“ tázala se Barunka s úsměvem dále, dávajíc na jevo, že je vše ochotna hnedle vykonati. Nemocná usmávši se, laskavě děla: „Měla jsem, milé dítě, podivný sen. Zdálo se mi, že držím v ruce krásnou kytici červených jahod. Jedla jsem je. Ach, jak byly chutny — ba, zdá se mi, jakobych dosud cítila líbeznou jejich vůni! Ach, můj milý Bože, co se to jen člověku plete! V zimě jahody!“

„Drahá matinko, což by to nemohlo býti?“ vesele švitořila Barunka, „Pán Bůh je mocný!“

„Ovšem, ovsem, drahé dítě,“ kývala smutně hlavou nemocná, „avšak nejsou nyní doby, kdy děly by se zázraky. Což je člověk před Bohem — zrnko písku! Nebyla bych se ani zmínila, ale zdá se mi, jakobych je byla skutečně jedla; tak mne občerstvily. Ach, kéž by bylo léto!“ vzdychla nemocná.

„Doufej, matinko, že tě Pán Bůh brzy uzdraví, neboť u něho nic není nemožného.“

„Dejž to Bůh!“ doložila matka.

Celý den Barunce nechtěly ty jahody z mysli. Stále si je představovala veliké, červené a vonné, jak je u veliké kytici matince podává.

Sotva druhého dne matinka usnula, přistrojila se Barunka, pokropila se svěcenou vodou, jež u dveří ve kropeničce se nacházela, pohlédla ještě na spící matinku, zavřela, a rychlým krokem vyšla do polí.

Všady ležel sníh, na němž tu a tam bylo znáti stopu zvěře neb nějakého osamělého chodce.

Barunka se zachvěla zimou, zahalila se úžeji ve svou plachetku, tázala se sama sebe, kam spěje a není-li to nerozum, hledati v zimě jahod.

„Doufám v Boha,“ pravila, „a nenaleznu-li jahod, nasbírám aspoň klestí, abychom si mohly zatopiti.“ To šeptajíc, pospíchala ku tmavému lesu, jenž nebyl daleko.

V malé chvíli octla se v lese. Nad hlavou její tvořily stromy klenbu ze svých mohutných, sněhem stížených větví. Hluboké ticho tu panovalo, že Barunku ovanul zvláštní milý cit, jako v chrámě; ale bylo tu nějak velice smutno, ba mrtvo. Ani ptáčka slyšeti, ani květiny viděti nikde nebylo. Ach, jaký to rozdíl nyní a v létě! Chvíli kráčela Barunka lesní tišinou, marně se ovšem ohlížejíc po jahodách — nenašla ani klestí… Vše spalo pod bílou loktuškou sněhovou. Barunce začalo býti teskno. „Kam? Kam?“ zakrákala jí vrána nad hlavou, jakoby kárala z nerozumu bláhové dítě. Barunka div se nedala do pláče; zimou se celičká chvěla a odvaha jí opouštěla.

V tom slyš! co to? Jakési tiché sténání a vzdychání. Někdo tu musí býti. Nerozmýšlejíc se dlouho, spěchala Barunka v stranu, odkud byla zaslechla ony vzdechy a stony. Dospěla k nevysokému pahorku a pod ním, hle, leží jakýsi stařeček ve sněhu. Oděn je chatrně a nemůže už asi dále, zde klesl únavou a zimou! Hodné děvčátko pokročilo a se slovy: „Pochválen buď Pán Ježíš Kristus!“ pomáhalo stařečkovi zase na nohy. Stařeček vstal pomalu ze sněhu a hladě hodné děvčátko po zardělých líčkách, blahořečil mu.

„Bůh rač tě za tvůj dobrý skutek odměniti, soucitné děvčátko,“ mdle hovořil stařeček, „jsem, jak vidíš, ubohý žebrák — zde jsem klesl, a byl bych snad zmrzl. — Jak se ti odměním?“

„Nermuťte mysli, dědečku,“ čile odpověděla Barunka, „co jsem vám dobrého učinila, nestojí ani za řeč a na odměnu už docela nemyslím.“

„Drahé dítě,“ pokračoval žebrák, „zbloudil jsem v tomto hlubokém lese; buď tak hodná, ukaž mi cestu do nejbližší vesnice, abych nezabloudil někde v šírém poli.“

„S radostí vás, dědečku, dovedu na pravou cestu,“ švitořila Barunka, „půjdu s vámi, až do vesnice, neboť jdu domů.“

„Jak ti říkají, milé dítě?“ tázal se po chvilce žebrák.

„Barunka.“

„A co hledáš v tomto zasněženém lese?“ „Ach Bože!“ vzdychla Barunka vzpomenuvši si na svou nemocnou matinku, „vyšla jsem já bláhová hledat jahod. Myslila jsem, že by se matička moje jimi uzdravila. Ach, jaký to ode mne nerozum! Ani trochu klestí jsem nenasbírala, abychom si mohli doma zatopiti.“

„Máš tedy nemocnou matičku? Bůh dá, že se uzdraví; nadarmo jsi nešla do lesa.“

„Hle, tu cesta do naší osady,“ ukazovala Barunka. V tom okamžiku spadl se stařečka bídný oděv jeho; on rostl, rostl, až dosahoval téměř k vrcholkům stromů. Z bídného žebráka stal se veliký kmet jako král oděný. Brada jako stříbro se lesknoucí splývala mu až po pás.

Děvčátko nevědouc, co se to děje, trnulo a třáslo se jako list.

„Neboj se, Barunko, nic se ti nestane,“ vznešeně zahovořil kmet a ukázav zpět do lesa, pravil: „Natrhej nemocné matce své jahod, co ti libo.“

Kdo vysloví radostný úžas hodné Barunky, když obrátivší se do lesa, zřela ve šlépějích starcových, kde sníh byl roztál, ty nejkrásnější se rdíti jahody! Hned natrhala velikou kytici těch krásných jahod a děkujíc radostné kmetovi, chtěla pospíšiti domů.

„Počkej, milé dítě,“ pravil kmet, „ty jahody přijmi za svou lásku k nemocné mateři. Musím tě však ještě odměniti za tvůj soucit s ubohým žebrákem.“

Na ta slova kmet zatleskal, až se to daleko široko rozléhalo. Hned objevil se překrásný, veliký pták, jehož peří duhovými barvami se jen třpytilo.

„Tohoto ptáka si vezmi, abyste neměly už nouze; máť pak tu zvláštnosť, že čeho se svým zobákem dotkne, to vše okamžitě se promění v zlato nebo kámen.

Pták usednul Barunce na rameno, a kmet zmizel.

Kol vše bylo ticho zase a mrtvo. Barunka ani nevěřila, že to vše je skutečnosť ale veliká kytice jahod a zlatý pták ji o tom přesvědčoval. I dala se plna radosti ua cestu k, domovu. Ani nevěděla jak přelétla zasněžená pole a octla se opět doma.

Vstoupila po špičkách do malé světničky, kytici jahod v jedné a překrásného ptáka v ruce druhé. Matinka ještě spala.

Pták vzlétl a usadil se na postel k nohám nemocné. Barunka sedla si na své obyčejné místo u postele a jahody, jichž libá vůně brzy naplnila celou světničku, položila zlehka na peřinu.

Zlatý pták začal najednou tak sladce zpívati, že by snad k vůli němu pustá skála se zazelenala.

Nemocná se probudila a uzřevši překrásného ptáka a uslyševši líbezný jeho zpěv, nemyslila jinak, nežli že ještě spí. Když vsak hodná Barunka jak obyčejně jí ruce i ústa zlíbala a kytici velikých červených jahod jí podala, nemohla nemocná matička se z údivu ani probrati. Slzy bohaté kanuly jí po bledých lících, hleděla brzy na krásnou kytici jahod, brzy na zlatého zpěváka a zase na svou dcerušku blaženě se usmívající. I tázala se pohnuta:

„Drahá Barunko, pověz mi, je to krásný sen nebo skutečnosť? Pověz, jak přichází sem tyto jahody a tento veliký, krásný pták?“
A tu Barunka vypravovala, jak, co matka spala, odešla v Boha doufajíc do lesa hledat jahod, jak chvěla se zimou a chtěla se už domů navrátiti; jak uviděla v sněhu ležeti ubohého žebráka a jak mu ukázala cestu do vesnice. Jak dále se žebrák proměnil u velikého, vznešeného kmeta, jak v slépějích jeho vyrostly jahody, jak jí toho ptáka daroval, by nouzi neměly, a že to je takový pták, do čeho zobne, to se v zlato nebo kámen promění!

Matička naslouchala jako nějaké pohádce a vděčně pohlédnouc k nebi, modlila se vroucně dlouhou chvíli; slza za slzou plynula tiše po lících. Konečné objavši drahou dcerušku svou, líbala ji.

„Matinko, vezmi si jahody,“ radostně prosila Barunka, „doufám v Boha, že tě uzdraví!“

Matička nemohouc oddolati líbezné vůni krásných, velikých jahod, jedla. Zdálo se, že s každou jahodou nová svěžesť a síla vstoupá do mdlých údů; krev rozproudila se rychleji a červeň oživila její líce.
Nový spánek, jenž na to se dostavil, navrátil nemocné předešlé zdraví, tak že probudivši se, pravila: „Jak mi volno a lehko! Cítím se zdráva, vstanu!“ I vstala po dlouhé době zase z lože svého. „Hleď, matinko, Bůh učinil, že ty jahody tě zase uzdravily,“ líbajíc matku, radostně volala Barunka.

„Nikoli, dceruško, jahody, ale tvá láska, tvé dobré srdéčko mi navrátilo zdraví!“
Obě se objímaly a zlatý pták vesele zpíval, že zpěv jeho líbezný daleko se rozléhal.

„Musíme dáti tomu ptákovi něco do zobáčku!“ pravila vesele matička, a hned vzala trochu zrní a nasypala mu na stůl. Pták přiletěl, zobal, zobal a zrní se proměnilo ve zlato. A tak vše, čeho se zobákem svým dotknul, bylo ryzí zlato. Nyní nemusily se báti nouze. Zařídily si pěkné, malé hospodářství a byly spokojeně živy.

Ale zlí lidé brzy jim toho nepřáli a všelicos podivného si o nich vymýšleli. Zvláště lakomý jeden soused je bedlivě pozoroval a nepřál jim překrásného ptáka. Tušil snad, že je to pták zázračný, jenž je as příčinou blahobytu těch hodných lidiček.

Jedenkráte v nepřítomnosti domácích vloudil se do jejich příbytku, vzal ptáka a odnesl ho. Postaviv ho doma na stůl, chtěl aby mu snesl zlaté vejce a křičel:

„Snes zlato čisté,
sic zhyneš jistě!“

Pták ho klepl zobákem svým, a otevřeným oknem odletěl do lesa. Závistník zkameněl.



Jan Milota, cs.wikisource.org

Kouzelný hrnéček

Byl jeden chudý tkadlec, byl v nájmu ve tmavé a vlhké komůrce. Jeho celým jměním byl chatrný
Pohádkový servis
stav, za nímž dělal, a rozviklaný stůl, na němž jídal. Byl to velký ubožák, a přece milý Pán Bůh na něho tak zhola nezapomněl: poslalť mu před nějakým časem po svém čápovi roztomilé nadělení — dcerušku a ta měla v tělíčku zlaté srdíčko. Ale to ten tkadlec nevěděl, až teprve po smrti své milé ženy.

Když tu dobrou, starostlivou matičku za kostelem uložili ku věčnému odpočinku, vrátil se hluboce zarmoucený otec se svou malou Karluškou do svého chudobného příbytku, sedl za stav, ale nepracoval; pro slzy neviděl ani díla. A plakal ještě více, když u svých nohou viděl malého plačícího sirotka. Byly to nyní smutné chvíle. Ale Pán Bůh časem svým i největší žalost skonejší; a tak i tato bolesť pomalu usínala, když jednoho smutného večera, an ubožák tkadlec zase byl trápen smutnými vzpomínkami, otevrou se z ticha dvéře (že to ani neklaplo) a u stavu objeví se v šeré plachetce zahalená neznámá osoba.

Tkadlec se ulekl (nedomnívalť se jinak než-li, že to sama smrť). Stařena vztáhla ruku, položila ji tkalci na rameno až se zachvěl, a pravila hlasem, který se podobal šelestění větru: „Odlož smutek a starosti, dobrý muži! Jsem kmotřička tvé malé Karlušky; stála jsem u její kolébky a starala jsem se o ni už tenkráte; neboť jsem jí vložila do útlých ňader zlaté srdéčko. Chci se i dále o ni starati, až tebe již nebude…“ Jak přišla, zticha zmizela.

Tkadlec se hrůzou ještě třásl, a dlouho se nemohl vzpamatovati. Pak vzpomněv si, že to byla Sudička, jež miláčku jeho, malé Karlušce usoudila štěstí, zaradoval se, chytil své dítě, vyzdvihl je vysoko nad hlavu, poceloval, a zvolal:

„Viděla’s ji, viděla?“

„Koho, tatínku? Já jsem neviděla nic.“

Od těch dob starý tkadlec byl veselejší a neměl už tolik starosti o své milé dítě; neboť věděl, že má zlaté srdéčko v těle a že dobrá Sudička se o ně stará. Ale časem, když byla venku nechvíle, vzpomínal, vzpomínal na milou svoji ženu; zdálo se mu i mnohdy, že slyší slova Sudičky „až i tebe již nebude“, a tu, jak za stavem dělal, a „bičem“ člunek sem a tam házel, připadalo mu bouchání stavu jako těžké vzdychání.

Karluška však chodila pilně do školy, a to její zlaté srdíčko dělalo pravé divy; bylať nejhodnější školačkou a nikdo nemohl se jí dosti nachváliti. Bohužel netrvalo to dlouho, a tkadlec uložil se za kostelíčkem po boku její dobré matinky. Musila nyní do služby. To jí však nevadilo, aby každého dne si nezašla na tiché hroby svých nejdražších rodičů a nezalívala tu zelenou travičku svými slzami. Sázela zde i nejkrásnější květiny, a pilně je opatrovala. Ač ve službě ani kuřeti neublížila a nikomu na kříž stébla nepřeložila, přece jí bylo zakusiti mnoho ústrků, a konečně byla i ze služby propuštěna.

Zarmoucená ubírala se jednoho letního dne do města, aby si tam vyhledala službu. Šla lesem, a přišla po dlouhé pouti k velikému buku, na němž visel obrázek světice a pod nímž leskla se křišťálová studánka. Zde se zastavila, pomodlila, vodou občerstvila a usadivši se na měkkém mechu, jala se s velkou chutí pojídati kousek černého chleba, který vyndala z chudého uzličku svého. Bylo tu tak krásně ticho jako v Božím kostelíčku; ptáci zpívali, mušky a motýli tu poletovali, květiny se rozvíjely. Karluška se cítila všecka šťastná.

Tu kráčí lesní cestou uprášená, bídná stařena, o hůl se opírá a docházejíc ke studánce, zastaví se. Vidouc děvčátko zde, ano jí, natahuje svou hubenou dlaň. Karluška vyskočí a podává jí s úsměvem zbytek chleba, který ještě nesnědla. Stařenka chléb vděčně béře, a s velkou chutí pojídá. Na to praví hlasem sotva slyšitelným: „Mám, dceruško, žízeň, ale bojím se nahnouti nad vodu, aby se mi hlava nezatočila…“ Sotva dořekla, obrátila se Karluška rychle ke studánce a vidouc tam veliké listy podběle, utrhla jeden, nabrala do něho vody a podala stařence. Stařenka se napila. Pak se posadila s Karluškou pod strom a praví: „Milá Karluško, jsem tvá kmotřička Sudička. Zkoumala jsem nyní jen tvoje zlaté srdíčko; protože jsi se tak laskavě a milosrdně ke mně zachovala, vezmu tě do služby. Musíš však u mne býti plná tři léta, a ten čas až vyprší, obdržíš mzdu, jakou budeš chtíti. Pojď se mnou! Na to Sudička vstala a vedla Karlušku hloub a hloub do lesa. Po nějaké době přišly k veliké skále, mechem porostlé a v hustém stromoví cele zakryté. Sudička se skály dotekla prstem svým, skála se otevřela a vešly. V prostranné jeskyni, kde se nacházely, bylo světlo jako na jasném dni a zařízeno zde bylo vše tak pohodlně a bohatě jako v panském pokoji.

„Rozdělej oheň!“ pravila Sudička, a v několika minutách plápolal už v krbu jasný oheň. Karluška jala se připravovati pro stařenku nějaký pokrm; mělať zde všeho k tomu potřebného s dostatek. Stařenka zatím hověla si v pohodlné lenošce a se zálibou dívala se na čiprné děvče. Při jídle dovolila Karlušce, aby s ní seděla u jednoho stolu. Kdysi pravila: „Často jest mi, dítě milé, odejíti, a tu musíš se především starati, aby zde všecko bylo čistě uklizeno. Ve chvílích odpočinku můžeš přísti, šíti, neb jinou užitečnou prací se zabývati. Nikdy však nesmíš odtud odcházeti a toulati se po lese.“ Karluška ráda přislíbila vše, co si stařenka přála.

Když byla zase Karluška sama a veškerou práci svoji odbyla, chopila se vřetena, přistavila si přeslici a jala se přísti.

Tu teprvé spozorovala, že má tady společníka — malého psíka, který se k ní blížil a se lichotil. Měla radosť, hladila to upřímné zvíře, a od té doby pejsek se od ní ani nehnul; ona pak dělila se s ním téměř o každé sousto. Litovala jen, že ta němá tvář nemůže mluviti, ačkoli se zdálo, že všemu, co se k němu mluví, rozumí.

Když stařenka přišla, a vše v nejlepším pořádku shledala, chválila moudrou Karlušku.

Tři léta uplynula zde jako tři neděle, a Karluška se nemálo divila, když jí stařenka zvěstovala, že čas umluvený již uplynul a že tedy má požádati o svoji mzdu. Karluška nevědouc, oč by požádala, pravila stařence, že nežádá ničeho. Stařenka však stála na svém, ač dala jí čas na rozmyšlenou.

„Co mám činiti? oč požádati?“ přemýšlela nyní Karluška. Nechtělo jí pranic napadnouti. Byla spokojena, šťastna. Neměla žádných přání, netoužila ani po bohatství a požitku, ani po slávě. S úsměvem obrátila se k milému pejskovi, jenž se k ní lichotil, jakoby jí něco sděliti chtěl.

„Tak mi pověz, milý pejsku, co si mám vybrati — já si vezmu tebe — ano?“ Pejsek jakoby nic najednou povídá: „Vem si, Karluško, tuhleten hrnéček.“

„I pro pána krále! A proč pak si mám vzíti ten starý hrnéček — vždyť za nic nestojí.“

„Jen mne poslechni, Karluško, a nic jiného si nežádej!“ radil znova pejsek.

V tom tu byla zase už stařenka: „Nu, co pak jsi sobě tedy vybrala, čeho si přeješ za své věrné služby?“ ptala se vlídné Karlušky.

„Nic, matičko, než tuhleten starý hrnéček.“

„Aj, aj!“ smála se stařenka, „kdo pak ti tak moudře poradil? (a zahrozila pejskovi, jenž hned se lichotil, jakoby za odpuštění žádal). Nu, co jsi sobě vybrala, to měj! A tohohle dobrého rádce ti přidám — může ti hrnéček nositi.“ Karluška měla radosť, že si smí pejska s sebou vzíti.

„Ale víš-li pak, Karluško, jaký je to hrnéček? Nevíš? Tu to máme! Chce, a neví ani co! To je, drahá dceruško, hrnéček takový: když ho požádáš, navaří ti jídla, jakého se tobé jenom zachce. Ba uvaří ti i takové jídlo, kterého ještě nikdo nejedl, a které čáry přemáhá. Vem si jej tedy, a jdi do královského města — tam ho budeš moci upotřebiti. Provázej tě Pán Bůh!“

Karluška se rozloučila se stařenkou srdečně, děkovala ji za vše, co jí kdy učinila a rychle vydala se s pejskem na cestu do královského města.

Šla dlouho lesem. Slunce již zapadalo a Karluška byla velmi umdlena. Sedla si tedy pod veliký strom, postavila hrnéček, a prosila, aby jí něco uvařil. V hrnéčku to trochu zasyčelo, zabublalo, a jídlo bylo pohotově. Karluška požila pokrmu s velikou chutí, ale nezapomněla pejska a zbytek mu dala. Potom si položila svůj uzlíček pod hlavu a usnula. Pejsek byl zatím na stráži. Jak se jen rozbřesklo, zbudil pejsek Karlušku, hrníček uvařil dobrou snídani, a zase šla Karluška dále. Pejsek s hrníčkem běžel napřed ukazuje cestu ku královskému městu.

Když slunce dostoupilo svého vrcholu, vyšla Karluška z lesa a hle! tu byla pěkná rovina a na té leželo veliké královské město, a uprostřed města na vrcholu stál nádherný královský palác. Karluška zajásala, pejsek radostí skákal a štěkal, oba pak s dvojitou chutí pospíchali k městu. Když tam přišli, pozorovala Karluška, že jsou domy ověšeny černými fábory a královský zámek na vrchu, že je celý ve smutek zahalen. Ihned se ptala lidí, co by to znamenalo. Lidé jí povídaly, že královský princ už dlouhý čas je těžce nemocen a že ho nic neuzdraví, leda pokrm takový, který všecka kouzla přemáhá a jaký ještě nikdo neuvařil a nejedl. Tu Karluška si vzpomněla na slova stařenčina o hrnéčku, který takový pokrm dovede připraviti. I zaradovala se v duchu, a šla rovnou cestou do královského zámku. Když tam přišla s pejskem a hrnéčkem, zastoupil ji vrátný cestu a ptal se, čeho by si přála? Když mu to upřímně pověděla, dal se do smíchu a pravil: „Nic nepořídíš, děvče. Byli zde už doktoři z celého světa, a pokrm připraviti nedovedli — jak bys teprve ty toho dovedla?“ A nechtěl je vpustiti. Ale starý král díval se právě z okna a všecko viděl. I poslal svého komorníka dolů, aby přivedl k němu to děvče s pejskem. Komorník to učinil. Když Karluška poznala krále a viděla na jeho hlavě zlatou korunu, hned padla před ním na kolena a políbila mu ruku. Král se na ni vlídně usmál a pravil: „Neboj se, děvečko, vstaň jen a řekni mi, čeho si přeješ?“ Tu teprvé si Karluška dodala srdce, vstala a pěkně pravila:

„Milostivý pane králi, slyšela jsem, že pan princ je nemocný, a chtěla bych tedy uvařiti takový pokrm, co by ho uzdravil.“ Starý král zavrtěl povážlivě hlavou, a pravil: „Nevím, milé dítě, zda se ti to podaří, ale s pomocí Boží se všecko zdaří — můžeš se o to pokusiti.“

Na to komorník ji zavedl i s psíkem do zvláštního, krásného pokoje, a odešel. Jak se octla Karluška sama, nejprve se pomodlila, a potom prosila hrnéček, aby takový a takový pokrm uvařil. Chvilku se v hrnéčku jakoby nic nehýbalo, pojednou to začalo syčeti, šuměti, bublati a praskati a za chvíli vše zase utichlo, — pokrm byl hotov.

Karluška vzala zlatý talíř, na něj položila pokrm, z něhož převeliká vůně vycházela, a nesla to starému králi. Starý král se velice podivil, když viděl jídlo připravené a cítil libou vůni. Ihned zavedl Karlušku k princovi. Princ, jakmile Karlušku uviděl, velice se zaradoval, vzal od ní jídlo a s velikou chutí je snědl. Potom usnul. Spánek jeho byl hluboký a trval dlouho.

Karluška zatím byla ve svém pokoji a modlila se, aby to Pán Bůh všecko dobře spraviti ráčil. Třetího dne před východem slunce zavzněly z hradu mocné rány z děl, a ozvala se veselá hudba. Karluška se velice zaradovala a rychle se oblekla. V tom vstoupil do pokoje starý král, byl plný radosti, a objímal Karlušku jako svou milou dceru. Oznámil ji hned, že princ se probudil a že je zdráv jako ryba.

Za několik dní byla na hradě královském hlučná svadba, k níž byli pozváni králové a císařové, až z deváté země za mořem. A kdo byl nevěstou? Inu Karluška. Starý král přestal kralovati, protože se mu už moc třásla ruka, a nemohl nic ani podepsati. Mladý král s milou Karluškou panovali dlouho šťastně. Hrníček kouzelný byl uložen mezi královské klenoty a pejsek se tak vyučil, že mladé královně držel v zadu šaty, aby se po zemi nevláčely a nezaprášily, protože byly tuze dlouhé.




Jan Milota, cs.wikisource.org

Jablko trhej! Anděl Páně. Andělíček strážníček, Ave Maria, Česká pohádka, Nejkrásnější české pohádky,

Anděl Páně ....Jablko trhej!

Čertouská poudačka

Oldřich Nový a Josef Bek

Zvířátka a petrovští

Zvířátka a Petrovští

Byl jeden chudák vdovec, měl malou holčičku Zdeničku


Bývali v chaloupce se zahrádkou, sázeli si brambory na políčku za humny, v létě sbírali klestí, paběrkovali na polích, v zimě seděl tatínek za stavem, Zdenička pletla koše.
Ale po dva roky se neurodilo, práce nebylo, nebylo odkud vzít na živobytí, čím zaplatit daň, až přišli páni od úřadu, dali vybubnovat, nazítří se bude prodávat chalupa, zahrádka, pole, domácí zvířata, všecko.
Tak tatínek seděl navečer ve světnici smutný, hlavu v dlaních, Zdenička plakala, šla se rozloučit se svými zvířátky, požalovat si jim.
Ovečce uvázala na krk červenou pentličku, mosaznou rolničku, kačence, paní Lindušce, nalila do korýtka vody a nasypala sekaných kopřiv s bramborami, kohoutovi Kokrháči nasypala zrní, trojbarevnému Mackovi ulila na misku mlíčka od své večeře, podívala se i do chlívka, kde bydlel kozel Nebojsa, dala mu tam čerstvé lupení a pak si sedla u Voříškovy boudy, hladila ho po krku, odvázala a litovala, jakého pána dostane na druhý den, hovořila s ním, až slunko zapadlo a bylo potřebí jít dát večeři.
Voříšek, chytrý pes, oběhl stavení, očuchal vrátka, zaštěkl na vrabce v bezinkovém roští, pak zvedl petlici u kozího chlívka a zavolal také Macka na dvůr — na poradu. Když se všichni sešli, pověděl jim, co slyšel, co je očekává. Ovečka litovala, že jí nebude nikdo dávat sůl lízat, kačenka se starala, nedá-li nový hospodář louže na dvorečku vysušit, Macek zas měl starost, kdo ho bude na klíně chovat, dávat mu máčenou žemli k svačině; tak se každý o cosi bál, jen kozel — odjakživa byl rebelant — prohlásil, že on proti takovému prodávání protestuje, že bude líp sebrat se a jít do světa, a hned si také sebral chlupatou deku do řemenů zabalenou, udělal si ranec na cestu. Voříškovi bylo líto, že nikdo nevzpomíná hospodáře a Zdeničky, vyčítal jim, že nejsou vděčni, ale nakonec také prohlásil, než novému pánu sloužit, to že raději půjde pryč. Tak se všichni přichystali na cestu. Kačenka si vzala mošničku, ještě po babičce, a Voříšek svázal do uzlíku všechny kosti, které měl u boudy zahrabané, naschráněné pro kmotra Příhodu, a než se docela setmělo, už byli na cestě do lesa.
Voříšek vpředu hledal cestu, kozel poskakoval bujností, škubal listí, ovečka cinkala zvonečkem, pásla se v trávě, kocour se plížil mlázím, číhal po ptácích, kohout s kačenkou jim měli co stačit.
Ale spustil se déšť, liják, bouřka, Voříšek ztratil cestu, nevěděli kudy kam. Tak kozel povídá:
„Kokrháči, vyleť na strom, podívej se, kde hoří světýlko.“ Kohout vyletěl, rozhlížel se mýtinami, lesy, hvozdy, dolinami; najednou zakokrhal — uviděl světýlko. Sletěl v tu stranu a hned se všichni dali tou cestou hledat nocleh.
Dojdou pustiny, tam stojí chaloupka, z okénka hoří světlo do tmy. Radili se co a jak, až se uradili, že kozel Nebojsa je udatný, dosáhne do okna, ať se tedy jde podívat, co to tam je zač. Kozel se tedy sebral a šel; už neposkakoval, ale přece došel, zdvihl se na zadní nohy, hleděl do světnice. Co vidí: loupežníci tam sedí — petrovští! Na stole hromady zlatých peněz, kolem stolu jeden větší loupežník než druhý, kouří a pijí, křičí, až ten v čepici s ušima třískl pěstí do stolu a povídá:
„Ať mě v té ráně čert vezme, není-li to zlodějské dělení!“ Kozel se lekl, jak třískl do stolu, trkl do okna, až se sklo rozsypalo, a do jizby hledí chlupatá tvář, dlouhá brada, tlusté pysky, vykulené oči a dva rohy — ďábel hotový! Loupežníci ani nečekali, až pro ně přijde do světnice, ztratili se ve tmě jako pára. Kozel se zprvu schoval, ale když viděl, chalupa prázdná, nic se nehýbe, šel a oznámil, že je bydlo dobré, možno přenocovat.
Tak šli dovnitř, každý se usadil, jak se mu hodilo. Ovečka si lehla hned u dveří, kačenka vlezla do ošatky vedle pece, Voříšek se svinul pod lavicí, kohout vylétl na hambalky, seděl tam jako na hradě, kozel zalezl pod stůl a Macek si lehl rovnou na stůl na pytlíky zlatých peněz.
Tak byli všichni dobře uloženi, před bouřkou schováni, ale milí loupežníci klepali venku zuby, záblo je a měli strach, co se děje. Konečně se všichni zas našli v Staré rokli, rozkřesali oheň, uvažovali, co to jen mohlo být, co je mohlo vyděsit. Zdálo se jim, že je to přece jen podivná věc, kde by se vzal dnes čert na světě! Tak se ustanovili, že se Honza má sebrat, vrátit se k chalupě, vyzpytovat, co se tam děje. Honza srdnatý nebyl, ale odjakživa byl ke všemu svolný; natáhl si pytel přes hlavu a šel. Přišel k chalupě, déšť jen crčí po střeše a vítr tluče okenicemi, ale v chalupě tma a ticho. Tak si pomyslil: To je dobrá věc, stáhl pytel z hlavy, vzal opatrně za petlici a šel dovnitř. Ale jen za ním vrzly dveře, bylo zle; nastal takový rámus, až mu sluch přecházel. Ovečka, jak na ni potmě šlápl, zabečela:
„Bé, bé, bé,
kdosi tady je!“
Kačenka, jak to zaslechla v ošatce, spustila:
„Kač, kač, kač,
co je to jen zač?“
Honza skočil do světnice, ale kohout se vzbudil, zatřepetal křídly, sletěl z hambalku zrovna Honzovi do vlasů a zakokrhal:
„Kykyryký,
zloděj, to se ví!“
Voříšek také byl hned vzhůru a zaštěkal:
„Hafy, hafy, haf,
podej mi ho! Raf!“
A už držel Honzu za lýtko, až Honza vykřikl, padl rukama na stůl, rovnou Mackovi do kožichu, Macek zavřískl, zaťal mu všechny čtyři pazoury do tváře, kozel zpod stolu strašně zamečel, strachy vyletěl ven a nabral milého Honzu na rohy a tak jím před chalupou udeřil, až v něm kosti chrastily, a skákal po něm jako divý. Honza se chudák sotva doškrábal do Staré rokle, a když tam došel, všichni se poděsili, jak byl roztrhaný, rozdrápaný, zkrvavený. Dali mu vody, prosili ho, aby jim pověděl, jaký čert to tam na chalupě řádí. Ale Honza se poškrábal na hlavě a povídá:
„Bratři milí, ach což čert, o toho by nebylo, ale kde by, celý soud se nám tam nasadil, a jaký! Jakživ jsem neviděl takového velkomožného pana soudce, a co už jsem soudů prochodil a šatlav poznal! Jak ten to má spořádané a jak ten všechno hned umí rozsoudit a nic zavírat, všechno hned hotově vyplatit, bez řečí! Však to vidíte na mně, co vás tam čeká, já už svůj díl dostal.
Když jsem přišel, všude ticho, vejdu slušně do dveří, ale tam už sedí portýr v chlupatém kožiše, hlásí mocným hlasem: ‚Kdosi tady je.‘ Ani se neohlídneš, už je tu písař, má brků jako pták v křídlech, ptá se, co jsi zač. Ale ještě jsem ani nedal pozdravení, už tam stál husar, ostruhy na nohách, vzadu šavli, furažku na hlavě, křikne: ‚Zloděj, to se ví!‘ a chňap, už mě drží za pačesy! Chci prosit za odpuštění, že jsem obtěžoval, ale druhý pandur mi dal nohu hned do želízek a marš před velkomožného pána! Ach, ten velkomožný pán! Kníry měl jako kyrysník a očima svítil jako kocour a všechny peníze už měl u sebe. Sotva jsem řekl: ‚Prosím, milostpane‘, nic nechtěl slyšet, všechno věděl napřed, vjel mi rukama do tváře, pohlavky jen pršely, zavřískl na mne po německu cosi jako ‚mňau mňau, vau lau, mňau‘, nerozuměl jsem mu ani slova, ale zato mu rozuměl jeho hajduk. Nic jiného to nemohlo znamenat než — pořádně nařezat. Zařval na mne po maďarsku: ‚Mek, mek, mek,‘ přetáhl mě palicí, div mě v kříži nepřerazil, celé tělo mi rozbodal hned dvěma šavlemi najednou a venku si na mně ještě zatančil čardáš — ani nevím, jak jsem se k vám odtamtud dostal. Chce-li se komu ještě těch peněz, spánembohem! Ale mně se zdá, že už jsme rozsouzeni. Já tam už nepolezu ani za nebeské království.“
Ostatním se také nechtělo dojít si k velkomožnému panu soudci pro ty peníze; raději hleděli, aby brzy tamodtud zmizeli.
Ale zvířátka spala už celou noc pokojně a časně zrána, když se probudí, vidí pytlíky zlatých peněz na stole a chalupa dočista prázdná. Tak Voříšek nabral honem těch dukátů do uzlíku, naložil jich kačeně do mošničky, kozel si jich nabral do deky a dali se klusem zpátky domů.
Došli, slunko již stálo vysoko na obloze, hospodář na dvoře chodil s pány od úřadu, měl jim odevzdat stateček, a zvířátek nebylo. Zdenička seděla na zahrádce u hromady nábytku, který si měli vzít s sebou, a plakala.
Tu přiběhne ovečka, přiletí kohoutek, batolí se kachnička. Macek vyskočí na klín, nakonec kozel s Voříškem nesou ranečky dukátů. Zdenička se hned rozběhla k tatínkovi, tatínek hned zaplatil daně, páni od úřadu hned odešli, zdvořile se poroučeli. Už zas bylo všem dobře.
Voříšek si vlezl do boudy, kohout vylétl na hřadu k slepicím, Macek si sedl na sluníčko a předl, ovečka se pásla na zahradě, kačenka se koupala v louži, v chalupě už bylo peněz hojnost, tatínek se Zdenickou měli po starosti,

tak zvířátkům poděkoval,
do smrti je dobře choval.

Ohaři a psí královna. Fotografie, Den pro tebe, Přátelé, Sociální sítě, Zlatá střední cesta, Zrcadlo, Lovecký pes...

Ohaři na cestách  (photo by katerina lisova)

Ohaři a psí královna.


Dobře se podívejte na tu psí oddanost a pozornost díky této královně psí fotografie. Jak to dělá psí královna neuvádí, ale lovečtí ohaři ji milují docela určitě!

#Fotografie, Den pro tebe, Přátelé, Sociální sítě, Zlatá střední cesta, Zrcadlo, Lovecký pes, Ohaři.

Hrátky s čertem...příběh vysloužilého vojáka Martina Kabáta, který se nezalekne ani hrozného loupežníka Sarky Farky, ani pekla plného rohatých čertů

Hrátky s čertem

Pohádková komedie 


natočená podle stejnojmenné divadelní hry patří dodnes k nezapomenutelným diváckým zážitkům. 

Příběh vysloužilého vojáka Martina Kabáta, který se nezalekne ani hrozného loupežníka Sarky Farky, ani pekla plného rohatých čertů, patří totiž k těm, které nadšeně přijímá každá nová generace diváků. Všechno začíná okamžikem, kdy se dvě vdavekchtivé dívky, princezna Dišperanda a její služebná Káča, vlastní krví upíší čertu, výměnou za pohádkové ženichy. Přestože se omylem oba ďábelské úpisy dostanou do rukou chrabrého Martina Kabáta, záludný ďábel Solfernus se jich lstí zmocní a Martinovi nezbývá, než se vydat do horoucích pekel.
Pohádka / Komedie

Československo, 1956, 101 min
Hrají: Josef Bek, Eva Klepáčová, Alena Vránová, František Smolík, Jaroslav Vojta, Bohuš Záhorský, Stanislav Neumann, František Filipovský, Josef Vinklář, Ladislav Pešek, Vladimír Ráž, Rudolf Deyl ml., Antonín Šůra, Josef Mixa, Helena Kefurtová, Jiřina Bílá, Ismenia Lehárová-Cieglerová, Jarmila Navrátilová, Bedřich Bozděch, František Černý, Vítězslav Černý, J. O. Martin, Viktor Očásek, Alois Dvorský, Oskar Hák, František Holar, Bohuslav Kupšovský, František Paul, Rudolf Princ, Eman Fiala, Ota Motyčka, Martin Raus, Josef Steigl, Václav Trégl, Miloš Nesvadba, Lubomír Bryg, Marcela Tatýrková, Elena Tanasco, František Liška, Otto Ohnesorg
Režie: Josef Mach
Scénář: Jan Drda, Josef Mach, Jan Drda (divadelní hra)
Kamera: Jan Stallich
Hudba: Jiří Srnka
Střih: Josef Dobřichovský
Zvuk: Adolf Böhm
Scénografie: Karel Škvor
Kostýmy: Josef Lada, František Zapletal, Karel Postřehovský


Tak honem, stahujte děti, než pohádku zase mamoníci - trpajzlíci co žerou pohádky v penězích vám tu pohádku zase vezme!

Byl jednou jeden král a ten si říkal Já První. Chtěl odevzdat vládu té ze tří dcer, která ho má nejraději.

Drahomíra ho má ráda jako zlato, Zpěvanka jako zlato
 v hrdle a nejmladší Maruška jako sůl.

Byl jednou jeden král a ten si říkal Já První. Chtěl odevzdat vládu té ze tří dcer, která ho má nejraději. 


Drahomíra ho má ráda jako zlato, Zpěvanka jako zlato v hrdle a nejmladší Maruška jako sůl. Krále přirovnání k obyčejné soli rozhněvá, vyžene Marušku ze zámku a rozkáže všechnu sůl v království zničit. Brzy však zjistí, že bez soli se nedá žít, a uzná, že Maruška měla pravdu. 

Všechny princezny si mezitím najdou ty pravé ženichy – zahradníka, dudáka a rybáře. A protože i král pozná, že se mu bude lépe žít ve dvou, vezme si vdovu Kubátovou. A tak pohádka končí velikou společnou svatbou.
Pohádka / Komedie

Československo, 1954, 107 min
Hrají: Jan Werich, Vlasta Burian, Irena Kačírková, Stella Májová, Milena Dvorská, František Černý, Lubomír Lipský st., Miloš Kopecký, Miroslav Horníček, Terezie Brzková, Zdeněk Dítě, Josef Pehr, Vladimír Ráž, Marie Glázrová, Fanda Mrázek, František Hanus, Gustav Hrdlička, Eman Fiala, Marcela Sedláčková, Irena Bernátová, Eva Klepáčová, Slávka Rosenbergová, Josef Bartůněk, Ladislav Gzela, Vladimír Klemens, Jiří Novotný, Karel Hovorka st., Vladimír Jedenáctík, Josef Bělský, Bohuš Hradil, Karla Svobodová, Jiří Valenta, Jiřina Lukešová, Zdeněk Kříž
Režie: Bořivoj Zeman
Předloha: Božena Němcová (kniha)
Scénář: Bořivoj Zeman, Jiří Brdečka, Oldřich Kautský, Jan Werich, Jaroslav Seifert
Kamera: Jan Roth
Hudba: Václav Trojan
Střih: Josef Dobřichovský
Kostýmy: Bohumil Sochor

PYŠNÁ PRINCEZNA. Krásná, ale velmi pyšná princezna Krasomila, dcera vladaře Půlnočního království, se odmítne provdat za šlechetného krále Miroslava...

Krasomila

Krásná, ale velmi pyšná princezna Krasomila, dcera vladaře Půlnočního království, se odmítne provdat za šlechetného krále Miroslava, který se uchází o její ruku.

Ten se však vydá do jejího rodného království a v přestrojení působí na zámku coby zahradník. Princezna se do něj zamiluje a pod jeho vlivem se postupně zbavuje všech rozmarů. Oba milenci společně uprchnou, ale královští poslové je zakrátko dostihnou. Napravená Krasomila tak zároveň odhalí i zahradníkovu pravou totožnost a nakonec přijímá nabídku k sňatku.



Film už není k dispozici, zase ty trpajzlíci na internetu peněz atd......

HLEDÁTE tu svoji pohádku? Je možná tady!

12 měsíčků 776833333 Adina Mandlová Africká královna Alcatraz Allison Crowe Anděl Páně Andělíček strážníček Andersen Android Anička s lískovými oříšky Animovaný svět Arabela Astronomie Ať přiletí čáp královno Ateroskleróza Ave Maria Babička BaJaJa Beethoven Symphony Betlém Bob a Bobek Bobr Boháč a chudák Bohatství Bolek a Lolek Bouře Božena Němcová Boží muka Bratříčkové - stehlíčkové Broučci Bubáci Bůh Slunce Buchty Byl jednou jeden král Celovečerní pohádky Celý film Byl jednou jeden král Cesta do pohádky Cestování Cruise Rekreace Dovolená Cesty Cibule Cinderella - When I Fall in Love Čaj o páté Čápi Čarodějnice Čarodějův učeň Čarovné prstýnky Čepička trh a mimčo v závěsu Černokněžník Čert a Káča Čerti u nás Čerti u sousedů Čertouská poudačka Čertova nevěsta Čertův mlýn Čertův švagr Červený traktůrek Česká pohádka ČMELÁK ČMELDA A BRUMDA Čtené Pohádky Dalajlama Dařbuján a Pandrhola Dává si majzla Den pro tebe Deprese Deprivace a skupinová hloupost Deprivanti Der Hase und der faule Förster Deštivý den Děti Dětství Děvčátko se sirkami DIAMANTOVÁ SEKERA Diamanty DIVADÉLKO NITKA DIVOTVORNÝ MLÝNEK Divotvorný ubrousek Divoženka Dmitri Shostakovich - The Second Waltz Dobré rady Dobro a jeho světlo Dobrou noc prasátka Dopisy Drahé kameny Dům U zlaté studny Dva mrazíci Dvanáctero lovců Elf Ferda mravenec Filmové pohádkové drby Filmové pohádky Fiona Flejberk Fotografie Genius loci Hádanka Hadíth Hajný Robátko Hastrmani Historie Hledejte krtečka! Holubí hnízdo Homeless Honza a Jenovéfa Honza málem králem Horseland HOŘE Hrátky s čertem Hrdlička Hrneček Google Hrnečku vař Hu Hudba Hudební pohádka Humor Humor a vtipy nebo moudra Hup do mošny! Hvězdokupa Hy погоди! Hyperkinetická porucha Chaloupek Charlie Chip And Dale Chipmunk Chlad zimy Chladné srdce Cholesterol Chytrá princezna Chytrá selská dcerka Chytrá vesničanka Internet Izer Jabloňová panna Jahůdková panenka Jája a Pája Jak bednář... Jak dědeček měnil Jak kohout napálil lišku Jak Kuba utekl ke Krakonošovi Jak se budí princezny Jak se Honzík učil latinsky Jak se Kuba stal mlynářem Jak se rodí zvířátka Jak se stal Matěj Cvrček doktorem Jak se ševcem šili čerti Jak si zasloužit princeznu Jak šla slepička a kohoutek na vandr Jak Trautenberk prodával vodu Jak zajíc přelstil líného hajného Jan Tříska Jan Werich Jaro JELEN Jelen a zlaté parohy Jen počkej JENÍK A MAŘENKA Jesličky Jezdecký klub Ježibaba Ježíšek Jirka s kozou Jiřička příběhy Jiřička příběhy na dobrou noc Jiřičky pověsti Jordánsko Kai a Gerda (Sněhová královna) Kalifornie Kamarádi Kámen krásy Kapradí Karel Čapek Karel Jaromír Erben Karel Kryl Karel Kryl Nevidomá dívka Karel Svoboda Karikatura kde se pasou?.... Kdo je hloupější? Kmocháček KNIHA HŘÍCHŮ. Kňour Bořivoj Kocour kohout a liška Kocourek Kocourek Sammuel Koledy Komáři Koně Konopka obecná Kontakty Korsika Kouzelná mošna Kouzelné křesadlo Kouzelný hrnéček Kouzla králů Kouzlo Krajina Krakonošovy námluvy Král a klaun Král a zloděj Král zlodějů Královna Koloběžka První Královna ohně Království víl a skřítků Krásné ženy Kreslený film Kristian Krizová linka Krkonošské pohádky Krteček Krteček a buldozer Krteček a maminka Krteček a orel Krteček v Číně Krtek a zahradník Krtek a flétna Krtek a hodiny Krtek a kašna Krtek a létající koberec Krtek a malá žába Krtek a myška Krtek a oslava Krtek a robot Krtek a sněhulák Krtek a vejce Krtek a weekend Krtek a zahradník Krtek a zelená hvězda Krtek hodinářem Krtek Mix Krtek saves his home Krtek v Číně Krtek v metru Krtek ve městě Kuchyně Kuriozity Kuřátko Květy Labutí píseň Les Lesní jahody Lesní pohádka Lesní příběh stromu Léto Lidský život Lišáček Liška a čáp Liška Eliška Lištička a taštička na regále Lotrando a Zubejda LOUTKY Lovecký pes Lucifer Madlenka Mach a Šebestová Máj Malá mořská víla Malý princ Maminčin zámek Maminka Maminky sen Marcus MARIONETA Matěj Kopecký Maturita mé zlaté parohy Meditace Méďové Medvědi Megan Fox Meluzín Hejkal i Rusalky Memy Měsíční noc Mireille Mathieu MIX Pohádek Mladý kovář Mobilní fotografie Modrá knížka Modříny Moldau Smetana Moře Motivace Moudra Moudrost MRÁZ A MRAZIVEC Music and Humor Myška a knížka Nádherná Večernice Nebeská Rosa Nedělní pohádky Nejkrásnější české pohádky Nejkrásnější hádanka Nejlepší pohádka největší moudro na světě Nekonečný příběh Německo Německy Nepohádka o člověku Nešpor Netvor Novinky v hudbě Novoroční příběh O babičce a nůši O bezhlavém rytíři O bílém hadovi O Bodrikovi O broučkovi O budulínkovi O BUMBRLÍČKOVI O čápovi a lidech O čápovi a lišce O DĚDEČKOVI O dívce co podržela slunce nad mořem O divotvorné řepě O Drobečkovi O Dušičce O dvanácti měsíčkách O dvorečku domečku kohoutkovi a slepičce O hloupém Honzovi O Honzíkovi a Mařence O Honzovi O hrbáčkovi O chytré kmotře lišce O jedné panence O Jeníčkovi a Mařence O ježečkovi O Kdybískovi O koblížkovi O kocouru kohoutu a kose O kohoutkovi a slepičce O kominíkovi O koních a dětech O kouzelné zahradě O kováři a čertu O Krakonošovi O králi co nepoznal housle O krtečkovi O květinovém talíři a slepičí polévce O labuti O lásce O léčivé vodě O lišce O lišce a chytré sýkorce O makové panence a motýlu Emanuelovi O malém prasátku O malém trempíkovi O medu O medvědu Ondřejovi O Mikulášovi O modrooké holce O nadávající princezně O naschválníčkovi O Nebeklíči O nebi moři a slunci O neposlušných kůzlatech O nepravém a pravém čertu O Palečkovi O panně Mahuleně O pejskovi a kočičce O perníkové chaloupce O Pifarce První princezně O popelce O princezně O princezně a žabákovi O princezně O čertovi O drakovi a nebojácném Mikešovi O princezně se zlatým lukem O princezně solimánské O princezně z Rimini O PRINCI O ptáku Ohniváku O růžových kozačkách O Slunečníku Měsíčníku a Větrníku O sluníčku a obláčku na nebi O smolíčkovi O Smolíčkovi. Za hory O Smůle a o Štěstí O Sněhurce O srdíčkovém hrnečku O SRNEČKOVI O stříbrném rytíři O světle na zemi O syslovi O štěstí O třech rytířích O vánoční hvězdě O Vánočním stromečku O veliké řepě O veselé pastelce O veverce O vlku O vodnících O všudybylovi O zajíčkovi O zatoulané princezně O zdraví O zeměklíči O zemi a zahradě O zlatém kapradí O ZLATOHLÁVKOVI A ZLATOVLÁSCE O zlé a dobré vodě O zlé selce... O ztracené pohádce OBRÁZKY Z POHÁDEK OBUŠKU Z PYTLE VEN Old McDonald Oldřich Nový Online pohádky Osobnost Ošklivé káčátko Otčenáš Paleček rytířem Pasáček a kouzelná píšťalka Pasák vepřů Pastýřka a kominíček PASTÝŘSKÁ Pat a Mat Pavel Kysela Peklo Peklo s princeznou Peníze Perníková chaloupka Persie Petra Pippa Písničky z pohádek Placebo Podzim Poezie Pohádka Pohádka na dobrou noc Pohádka o Červené karkulce Pohádka o jaru Pohádka o kočičce Pohádka o podzimu Pohádka O Smolíčkovi Pohádka o vodě Pohádka ze mlejna Pohádková hymna Pohádkové fotografie Pohádkové vtipy Pohádky tisíce a jedné noci Pohádky z lesa Pošta pro vás Pošťák Pat Pověsti Povídala vrána vráně Praha Prázdniny Princ a Večernice Princ Bajaja Princezna Princezna na hrášku Princezna Pampeliška Princezna se Zlatou hvězdou Princové jsou na draka Pro internetové guru Pro malého medvídka PROČ JE VODA V MOŘI SLANÁ? Programy a tipy Prostřeno Přátelé Příběhy jako pohádky pro děti Příroda Psí lejstro Ptáci Ptačí zpěv Pyšná princezna Radost Rákosníček Relaxing Music Romantika Ronja dcera loupežníka Rottrová Rozum Rozum a Štěstí Rüberzahl Rumburak Rumcajz Růže Růžena Nasková Ryby Rytíř Rytíř Červená růže Římská mythologie S čerty nejsou žerty Sammuel perský kocourek Scarabeus Screenshot Sdílejte přátelům! Sdílení Sedlák milostpánem Sedm prázdných dnů Sen o vlčím máku Shadows Shiraz Skleněná panna Skřítek Skřítek Racocheil Slavnost Slovensko Slunce je králem dne Slunečné odpoledne Slunečné ráno Sluneční erupce a aktivita Sluneční toulky v přírodě Slunečný den Smartphone Snake charmer's flute SNĚHOVÁ KRÁLOVNA Sněhulák Sněhurka Sněhurka a jak to bylo dál Sněžná peřina Sociální sítě Some day my prince will come Soukromé SOVY A ZPĚV Spánek Speciální pedagogika Spejbl a Hurvínek Splněný dětský sen Sršeň Staré pohádky Stáří Statečný voják Straka Stream Strejček Příhoda Stromy Střevíce štěstí studentské Suguperge! Sdígilígim naga wegeb! Sůl nad zlato Svatba Svatojanský věneček Svět hraček Svět je barevná hra Svět na bílo Světlo Syrenia Šílená pohádka Šíleně smutná princezna Šípková Růženka Škola ŠMANKOTE ŠTAFLÍK A ŠPAGETKA Šťastný smolař Štědrý den Štěstí a práce ŠTĚTKA soukenická Tajemství Tajemství lesní země Tajemství staré bambitky TAJNÉ SLOVO TAJTRLÍK The Cranberries - Zombie The Mole and the Chewing Gum The Moon Měsíc The Old Man Tip a Tap Traktor Tom Tramping Trautenberg Trautenberk trpaslíci TŘETÍ PRINC TŘI KONĚ Tři oříšky pro Popelku celý film Tři veteráni Tři zlaté vlasy děda Vševěda Tříska a kůra Tuláček Tweet Tygr a Pú u Křížku U řeky U vody Učitel Ukolébavka USA Úsměv Vajíčka Vandr Vanessa Mae Vánoce Vařila myšička Vazač košťat Včelí medvídci Včelí medvídci - Ubrečený Včelka Mája Večerníček Velikonoce Velikonoční koleda Velká kočičí pohádka Verše Veverčí pohádka Videopohádky Víla Amálka Víly Vimeo Vinná réva Vlaštovka Vlčí mák Vlk a ovečka VLK A SEKÁČ Vnučka Vodník a Karolínka Vojenská služba Všímavost Vtipy Vysoká zvěř Z pekla štěstí za doly Začarovaná láska Zahrada mandloňových květů Zahradní pohádka Zahrady Zachráněný čert Zachraňte krtka! Zajíc a liška Zajíc a vlk Záleh Zaplaceno v hotovosti Zavřete oči odcházím Zdraví Zima Zimní víla Zlá královna Zlatá střední cesta Zlatovláska Zlatý jelen Zlatý pták Znám jedno místo Zničit krtka Zrcadlo Zvířátka a Petrovští Zvonilka Žebrota Živá voda Život jako pohádka Životospráva

OBLÍBENÉ POHÁDKY co se tady nejvíc čte?